𝔏𝔞𝔟𝔶𝔯𝔦𝔫𝔱

7.

Šla jsem do krvárny, protože Winstonovi chyběli čtyři porcovači. Nabídla jsem se mu, že mu tam pomůžu, a tak jsem tam hned po snídani zamířila.

Když jsem se od tamtud konečně dostala, šla jsem hned do sprchy, nechtěla jsem tu přece chodit celá od krve.

Pak jsem na sebe navlékla užší bílé tričko a šedé kraťasy. Normálně jsem chodila co nejvíce zahalená, ale teď bylo na Place takové vedro, že bych to nevydržela ani pět minut.

Doběhla jsem do jídelny a tam už byli skoro všichni. Jen běžci se ještě nevrátili. "Kde je vlastně Nick?"
"Minho ho vzal do labyrintu, prej něco chtěl"
"A neměli by tu už bejt?" Zeptala jsem se s plnou pusou kaše.
"Za půl hodiny."

Půl hodina uběhla a my čekali u brány. Pak se za rohem objevil Minho a táhl Nicka. Sakra. Okamžitě jsem tam vběhla a vzala Nicka na záda. Proč on? Dobře přiznávám, že se mi možná trochu líbil, ale i kdyby ne, byl to můj nejlepší kamarád.

Odtáhla jsem ho na ošetřovnu a nechala ho pod dohledem Clinta a Jeffa. Za hodinu za mnou přišel Gally, že prej potřebuje pomoc. Šla jsem s ním a pomohla mu pokácet nějaké stromy. Pak za mnou ale přiběhl udýchaný Jeff a chtěl abych hned přišla na ošetřovnu.

Doběhla jsem tam a uviděla celého zakrvácené ho Nicka. Ale ne! Šla jsem hned za ním a sedla si k němu. On se na mě podíval a řekl"ahoj Julo, jsem moc rád, že tě ještě můžu vidět."
"Co? Vždyť mě ještě hodně krát uvidíš!" Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, ale věděla jsem, že Nick rozhodně není v pořádku.

"Tím si nikdo nemůže být jistý." Řekl.
"Cože?" Vypískla jsem jako malé dítě.
"Víš, asi ti to budu muset říct teď, jinak se to nikdy nedozvíš. Líbíš se mi už od té doby, co jsi mě vytáhla z klece a vždycky jsi tu pro mě byla a já jsem moc rád, že tě mám." Smutně se usmál a já se k němu naklonila a dala jsem mu pusu.

Pak jsem ho chytla za již studenou ruku a v očích jsem měla slzy.
"Sbohem Juli. Mám tě rád." Řekl ještě a pak zavřel oči.
Moje slzy opustily své místo a já měla za chvíli mokré tváře.
Ne, ne ne ne šeptala jsem, nebo možná jsem to vůbec neříkala. V tu chvíli jsem byla jako omráčená. Slzy mi tekly proudem a já měla jen ruku před pusou, abych se do ní zakousla a nikdo neslyšel můj pláč.

Jeff a Clint mě celou dobu sledovali ze dveří, a teď oba dva odešli. Chtěli mi nechat prostor na pláč. Přeci jen, já tak často nebrečím.

Pohled Nicka

Běžel jsem labyrintem s Minhem a hledali jsme východní bránu. Byli jsme už skoro tam, když se z vedlejší uličky vyřítil rmut. Snažil jsem se dohnat Minha, ale ten rmut mě propíchl skrz na skrz. Vykřikl jsem a k mému překvapení to znělo spíše jako holčičí křik.

Minho mě zbytek cesty táhl k bráně. Tam jsem uviděl Julu, která si mě hned hodila na záda a nesla mě na ošetřovnu. Clint i Jeff se snažili dělat, co mohli, ale bylo to beznadějné. Pak mi řekl, že už neví, co s tím a došel pro Julu.

"Ahoj Julo, jsem moc rád, že tě můžu ještě vidět" řekl jsem a viděl, že se v jejich očích objevil smutek a zároveň nechápavost.
"Co? Vždyť ne ještě hodně krát uvidíš!" Jelikož ji znám, věděl jsem už tehdy, že je jí jasné, že to tak není.

"Tím si nikdo nemůže být jistý." Řekl jsem a prohlédl si ji. Oči se jí leskly tak, jak jsem to ještě nikdy neviděl. Slunce z venku se jí odráželo od jejich zeleně a černé vlasy měla trochu rozcuchané, ale i tak byla krásná.
"Cože?" Piskla jako malé dítě.

"Víš, asi ti to budu muset říct teď, jinak se to nikdy nedozvíš. Libiš se mi už od té doby co jsi mě vytáhla z klece a vždycky jsi tu pro mě byla a já jsem moc rád, že tě mám." Usmála se, ale na tak, jak se smála vždy, tentokrát to byl smutný úsměv. Pak se ke mě naklonila a dala mi pusu. Byl jsem šťastný, i když jsem věděl, že se můj čas krátí.

Jula mě chytla za ruku. Měla ji příjemně teplou a podívala se na mě. V očích měla slzy. Nechtěl jsem, aby byla smutná.
"Sbohem Juli, mám tě rád." Řekl jsem ještě, ale na nic jiného jsem se nezmohl. Zavřel jsem oči.

Pak jsem se propadl do temnoty.

Netrvalo dlouho a objevil jsem se na pláži, obklopené kopci a trávou a stromy a mořem. Kde to jsem? Pak jsem uviděl George a taky tu holku co vběhla do labyrintu, pak ještě spoustu lidí. Musel jsem být mrtvý.

Nedokázal jsem snést pocit, že Julu nechávám samotnou. Mohl jsem jen doufat, že jí někdo pomůže.

Pohled Jasine

Šla jsem na večeři a cestou mě zastavil Jeff.
"Mám všem oznámit, že je Nick mrtvej." Řekl a odešel. Nick. To byl nejlepší kamarád July. Možná kluk, to nevím. Jula tam je teď sama, musí být na dně. Ihned jsem se vydala na ošetřovnu. Hledala jsem Julu.

Pak jsem ji našla. Seděla na židli vedle svého mrtvého kamaráda, brečela a jednou rukou ho držela za ruku, zatímco druhou měla v zubech a tlumila tak svůj pláč. Šla jsem za ní a snažila se jí utěšit. Ale uznejte, je těžké někoho utěšit beze slov.