𝔏𝔞𝔟𝔶𝔯𝔦𝔫𝔱

17.

Pohled Jessiky

Vylezli jsme do toho příšerného světla. Byla jsem strašně smutná a zároveň i vyděšená. To co se stalo Carlovi bylo tak.... strašné a proč zrovna on? Kdyby to aspoň zabilo mě a ne jeho. On by pak žil a nebyl by mrtvý.

Kolem nás byla nějaká poušť. Nikde nebyl ani keř, nebo jen tráva, prostě vůbec nic. Jen písek, šutry a písek s šutrama. Všichni jsme jen nevěřícně zírali na to, co bylo okolo. Nejbližší hory mohly být tak padesát kilometrů odtud.

Šli jsme celý den směrem k horám. Občas sice Minho udělal přestávku, ale většina z nás už to prostě nezvládala. Byla jsem tak vyčerpaná, že už jsem skoro ani neviděla.

Konečně Minho vyhlásil spací přestávku. Všichni jsme si lehli do písku a myslím, že jsme usnuli brzy.

Pohled Minha

Šli jsme už několik dní přes to frasný spáleniště, který nám spalovalo ksichty. Už jsme byli docela blízko nějakého města. Aspoň nějaká pozitivní věc.

Zarazil jsem se, protože jsem uslyšel dívčí křik. Znělo to skoro jako kočka. Teda asi spíš nějaká zraněná kočka. Naskočila mi husí kůže. Musel jsem si zacpat uši, ale stále jsem to slyšel. Ostatní udělali totéž, ale asi jim to taky moc nepomohlo.

Byla tma, a tak to znělo trochu děsivě. Trochu to připomínalo řev, když někdo prožíval proměnu po bodnutí rmutem.
"Člověče, kdyby už tak zavřela hubu!" Řekl Aris a ostatní se na něj otočili.
"Dáme si přestávku, ta ženská má očividně problémů dost."

Všichni si sedli a nikdo nic neříkal. Přemýšlel jsem o tom, co říkal Krysák. Jdeme za pravou rukou a to ani nevíme, jestli existuje.

Když jsme byli dost odpočatí, vydali jsme se dál. Pak z jednoho domu vyšla nějaká holka, možná to byla Teresa a řekl bych, že ostatní si to mysleli taky.

Thomas se rozhodl, že to půjde prověřit. Šel za ní a my jsme všichni stali a čekali na něj.
"Co když tam je nějaká armáda bláznivejch nindža holek?'
Ozval se někdo, nejspíš Pánev. Ostatní se zasmáli a zas bylo ticho.

Najednou z baráku vyběhl Thomas a běžel někam pryč. Rozeběhl jsem se za ním. Byl jsem na něj naštvaný, že šel sám a navíc nám chtěl pláchnout.
"Co.... Proč.... Frase, hráblo ti ty idiote?"
"Promiň. Byl to traumatizující zážitek."

Nepochopil jsem ani slovo z toho co řekl.

Pohled Newta

Minho nás nechal spát. Když jsme se vzbudili, uviděl jsem mraky. Ostatní si toho taky nejspíš všimli, a proto upírali pohledy na nebe.

Začal foukat silný vítr, který nás málem smetl jako kuželky. Museli jsme rychle vzbudit poslední spáče a běžet k tomu městu, které už bylo jen kousek od našeho spacího tábora.

Snažili jsme se jít k městu, ale vítr byl opravdu hodně silný a tak se nám šlo hodně špatně. Ve vzduchu bylo cítit něco spáleného smíšeného s prachem, který mi neustále lítal do ksichtu a musel jsem si mnout oči, abych viděl aspoň něco.

Každý blesk vydal tak hlasitý zvuk, že se mi ozvalo v hlavě bzučení a pokaždé jsem slyšel o  něco hůř. Najednou se zablýsklo a blesk uhodil těsně za mnou, až mě to odhodilo dopředu. Rychle jsem vstal a běžel dál.

Pak jsem uviděl někoho, jak leží na zemi. Byl to Jack. Držel se za nohu, která mu jaksi chyběla. Z rány mu stříkala krev. Nemohl jsem mu pomoct a to mě štvalo. Já mu pomoct CHTĚL. Ale nemohl jsem.

Pak jsem uviděl, jak jeden blesk zasáhl Winstona.

Konečně jsem doběhl do té budovy. Všichni jsme se tam poskládali na zem a brzo usnuli.

Pohled July

Ráno jsem se probrala a uviděla Minha, který byl úplně popálený. Bylo mi jasné, co se mu stalo. Spálil ho blesk, ale ne tolik, aby ho zabil.

Když se ostatní probudili, spočítala jsem nás. Bylo nás patnáct. Čtyři holky a jedenáct kluků. Předtím nás bylo přes dvacet a teď nás bylo patnáct.

Uslyšela jsem, jak se kluci v rohu baví, a tak jsem se k nim šla přidat.

"Jsem úplně zfrasenej." Říkal zrovna Minho. "Bylo to moc zlý?"
Zeptal se Newt očividně se o něj bál, jako o všechny. Taková máma placu.

"Ne, jsem pevnej jak hřebík frase. Klidně bych tě nakopal do tvýho poníkymilovnýho zadku i s trojnásobnou bolesti."
"Ale já mám rád poníky" odvětil Thomas" teď bych nějakýho samou láskou sněd"
Začali jsme se smát. Nikdy mě nenapadlo, že by Thomas řekl nějaký fór. Tohle se totiž ještě nestalo.

"Je nás patnáct." Řekla jsem.
"Viděla jsem jich pár. Winstona, Jacka, Stana a Tima."
"Jo já jsem je taky viděl, ale chybí jich víc..."

"Šádi, viděli jste někdy něco takovýho?" Šád byl asi v jejich nářečí totéž co u nás čón.
Zvolal najednou Aris"Ne" odpověděli jsme mu všichni naráz jako dvojčata. Spíš trojčata...
"Myslím, že jsme měli štěstí, že to nebylo horší."
"Tak... štěstí bych to asi nenazval..."

Najednou na nás zvrchu někdo vykoukl. Lekla jsem se, ale nedala jsem na sobě nic znát. Byl to nějaký Hispánec. Nejspíš to byl rapl. Aspoň podle mě.

Skočil dolů a pak teprve promluvil.
"Jmenuju se Jorge a sem rapl, kterej tu šéfuje"