Další den ráno jsem volala na policii a udala ho. Už mi to bylo vcelku jedno. Sice je to můj brácha, ale zároveň je to cizí člověk, a já nevím, co od něj můžu čekat. Kdo byli jeho rodiče?
Odpoledne, když jsem přišla domu, tak jsem nikoho neslyšela, jako kdybych byla sama doma, ale máma s tátou měli volno. Takže by měli být doma. Zařvala jsem přes celý dům "Mamí! Tatí! Jste doma!?", ale jediné, co jsem slyšela, bylo mumlání, které šlo ze sklepa.
Šla jsem se tam podívat, otevřela jsem dveře, bylo tam rozsvíceno. Šla jsem po schodech dolu, kde jsem viděla mámu a tátu, přivázaný k židlím. Měli šátky přes pusu. Tak jsem se jim je snažila sundat, protože mi něco říkali a já jim nerozumněla. Sundala jsem jim šátky a zeptala se "Co jste říkali?" snažili se odpovědět, ale jediné, co stihli říct bylo "Je za...". To už mně pod krkem držel bratr a vyhrožoval, že mě podřízne. Začala jsem zrychně dýchat. Náštěstí jsem slyšela houkačky policejního auta.
Bratr se snažil něco vymyslet, ale to už dole byli policajti. "Ani hnout! Ruce nahoru!"Ale bratr neposlechl, "Já jí podříznu!" zařval. A já už začínala být ve stresu.
