DON'T SAY GOODBYE

Část třetí - Liberation?

„To má být vtip?" zeptám se ho impulzivně.
„Vypadá tato zbraň jako hračka pro malé fakany?" zeptá se naštvaně.
Cítila jsem, jak je zbraň zaražená až pod kost, a bez rozmyslu jsem ji odsunula.
„Alespoň mi jí nemiř tak hluboko." odvětila jsem, zakroutil hlavou a šlápnul na plyn.
Hlavou mi kolovaly tisíce myšlenek, jak se dostat ze spárů tyranského přítele! Dívala jsem se oknem na okolitý svět a najednou spatřila Adriana! Chtěla jsem na něj zavolat, ale uvědomila jsem si, že by to mohlo být nebezpečné. Díval se také za autem, otočila jsem se k zadnímu oknu a viděla ho, jak se rozběhl, jako by vycítil, co se děje. Byla jsem nervózní, když jsem se po několika sekundách otočila znovu, už jsem ho neviděla.
„Kdo jste? Odkud znáte mého přítele? Patříte k mafii?"
„Já dělám jen svou práci, jméno vás nemusí zajímat! Prostě vás za ním odvezu!"
Sakra, zanadávala jsem si v duchu. Tohle nedopadne dobře, pokud se nestane zázrak!

Nevím, jak se mi to podařilo, ale jakmile jsme byli pár bloků od naší vily, využila jsem nepřítomnosti toho muže. Jakmile jsem zahlédla Adriana, který tam na mě čekal, otevřela dveře auta a při dokonalé příležitosti seskočila. Utíkala jsem směrem k Adrianovi, slyšela jsem skřípot brzd a následné otevírání dveří. Chytil mě za ruku a utíkal se mnou do nejbližší uličky. Jeden z domů byl otevřený, a tak mě do něj zatáhl.
„Jsi v pořádku? Kdo byl ten chlápek? Někde jsem ho už viděl, jenže nevím kde!"
„Já nevím, jela jsem se Stefanem na obchodní schůzku, utekla jsem od něj, bohužel se to dozvěděl brzo a poslal svého kumpána, aby mě přivezl. Je to na dlouhé povídání. Čí je tento dům?"
„Mých rodičů, kteří již nežijí. Přečkáme tu, dokud nebudeme v bezpečí."
Rozsvítil světlo a upřeně se na mě podíval. Svraštil čelo, a když chtěl promluvit, začala jsem já.
„Heh, jistě sis toho všimnl, i přes tu tunu make-upu, co mám. Už je to tak, tohle je dílo Stefana!"

Doma u Adriana mi bylo příjemněji než v domě jeho rodičů. Byla jsem klidnější, seděla jsem na jeho pohovce v obyváku před televizí, Adrian byl vedle v kuchyňce a já si nemohla nevšimnout jeho občasných pohledů. Když jsem si toho všimla, předstíral, že něco dělá. Přisedl si ke mně, chytil mou tvář do dlaní a jemně hladil po vlasech. Ty pak sevřel v pěst a sklonil mi hlavu dozadu. Svými navlhčenými rty mě začal jemně líbat, a já se nebránila. Položil mě celou na pohovku a laskal mi krk a poté levý ušní lalůček. Nechala jsem se vést vášní, on to chtěl, já to chtěla také. Svlékli jsme si oblečení, zadívali se hluboko do očí a oddali se jeden druhému. Cítila jsem se opět milovaná, uvolněná, svá. Dával mi pocit jistoty, věděla jsem, že by mi nedokázal ublížit, ten cit v milování tomu nasvědčuje. Zamilovala jsem se! Toužím, aby tahle noc nikdy neskončila! Takovou rozkoš mi už dlouho nikdo nedopřál.

Takto to pokračovalo týdny. O Stefanovi jsem neměla žádné zprávy, byla jsem od něj konečně osvobozena. Nevěděla jsem, jak to bude dál; každým dnem jsem se budila se strachem, že tahle idylka už brzo skončí! Měla jsem ze Stefana větší strach, než když mi byl nablízku! Adrianovi jsem o svých obavách nic neřekla, předstírala jsem, že je všechno v pořádku, i když mám tušení, že ví, co se v mé hlavě děje. Měla bych být klidná, ale nejde to, a mohu se o to snažit, kolik chci. Na druhou stranu mi padl obrovský kámen ze srdce! Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že tento teror skončil!
„Musím s tebou mluvit, Thalio, je to hodně důležité," oznámil mi Adrian.
V duchu jsem zažívala pocit, že mi chce říct něco, co mě nepotěší. Možná se mýlím!
„Dobře, poslouchám," řeknu klidně, i když se klidně necítím.
„Viděl jsem Stefana s tím mužem, hledají tě. Budeme muset zmizet."
Polil mě studený pot a stěží jsem popadala dech. „Ví, že jsme tu?"
„Ne, nemusíš se toho bát! Ani mě neviděli, byl jsem opatrný."
A začne mi o tom vyprávět...

„Šel jsem za svým dobrým přítelem, a když jsem se vracel, zahlédl jsem v podchodu Stefana a toho muže, se kterým jsi jela v autě. Dokonce jsem slyšel, o čem si povídají. Stefan byl naštvaný..."
„Jsi neschopný, jak ti mohla utéct?! Určitě neutekla sama! Tak řekni, jak to bylo!"
„Dovezl jsem ji téměř před domluvené místo, seběhlo se to rychle! Viděl jsem s ní nějakého kluka! Nedoběhl jsem je! Nevím, kde jsou!"
„Musíme je najít! Za to mi zaplatí, děvka jedna! A ty dělej, co máš, ale opovaž se jí něco udělat. Jeho život je mi ukradený, ale jí nezkřiv ani vlásek. Ale také k ní nebuď až moc milý!"
„Musíme co nejdřív vypadnout! Stefanův výraz mluvil za vše a jeho také!"
Co mám teď udělat? Vrátit se ke Stefanovi, aby Adrianovi neublížil?
„Neměla bych se vydat do jeho rukou? Nechci, aby ti ublížil! Miluji tě!" vypadne ze mě.
Adrian byl docela v šoku, ale vzal mou tvář do dlaní a sladce mě políbil.
„Já tebe taky!" pošeptá mi a mě to překvapilo.

Adrian se domluvil s tím přítelem, u kterého byl, že bychom na čas k němu mohli jít, že s tím souhlasí. Nevěděla jsem, jestli to máme přijmout, jelikož už dobře znám Stefana a vím, že když něco řekne, také to udělá! Nechci riskovat jejich životy! Možná bychom tam měli jít na pár dní, než něco vymyslím! Adrian o tom nesmí vědět!
„Dobře, ale jen na nějakou dobu, nechci riskovat vaše životy!" řeknu mu rozhodnuta.
„Něco spolu potom vymyslíme, já nedovolím, aby ti ublížili!"
Kdysi to prohlásil i Stefan a potom to byl právě on, kdo mi tak moc ublížil! Nehovořím teď o ranách na těle, ale o těch na duši, které bolí mnohem víc! Věřím, že se od něj konečně odpoutám a pokusím se začít nový život s Adrianem, hlavně někde pryč z Los Angeles, kde už pro mě není bezpečno!

Po pár hodinách pro nás dorazil Adrianův známý. Zarazila jsem se, vždyť to je jeden z těch, co zná Stefana! Zůstala jsem stát na místě jako opařená!
„Adriane, co to má znamenat? Ty jsi také spolčený se Stefanem?"
„Já? Proč bych to dělal? Proč bych ti pomáhal?" zeptal se trošku uraženě Adrian.
„Ten muž zná Stefana! Vždyť o něm mluvil, já s ním nikam nejdu!"
„Ano, znám Stefana, ale jinak, než si slečno myslíte! Ten muž je nebezpečný! Asi jste ho moc neznala, když jste s ním žila pod jednou střechou!" Ozval se muž.
„Nikdy v životě mi neublížil, můj otec nás dal dohromady!" řeknu.
„Váš otec? Váš otec je René Stewart?"
„Ano, je! Proč jste překvapen? Je snad něco, co o něm nevím?"
„Slečno, bude lepší o některých věcech pomlčet! Pro vaše dobro, alespoň zatím!"
„Pro mé dobro! Pro to by bylo lepší vědět, čemu se mám vyhnout!"
„Prostě se vyhýbejte vašemu otci, Stefanovi a Werneru Heidegerovi!"

Jeho byt byl asi o 10 bloků dál, než jsme před několika minutami byli! Nevěděla jsem, kdo je Werner, ale je možné, že to byl ten muž, který mě měl přivést ke Stefanovi! Od této chvíle musím být opatrnější, příteli Adriana moc nedůvěřuji! Právě přišel, bez Adriana! Břicho se mi uvnitř stáhlo, díval se na mě upřeným pohledem a mírně se pousmál. Přistoupil ke mně, couvla jsem ke stěně. Rukama se opřel o zeď, aby mi zabránil vymknout se z jeho sevření.
„Co ode mě chceš?! Nechej mě odejít! Kde je Adrian?"
„Co chci? Tebe! Měla bys mě taky chtít, pokud nechceš, abych tě hned teď odvedl k... no... řekněme k... Wernerovi? Tak co, hm?"
Najednou byli jeho oči tak prázdné, bála jsem se. Mírně jsem ho od sebe odsunula, popošla od něj, a když jsem mu chtěla dát odpověď, objevil se Adrian. Má záchrana! Ten muž nás nechal samotné.
„Obtěžoval tě Roman? No nic, musím si jít ještě něco zařídit."
„Romane, pohlídej mi ji!" zakřičí na něj a on se vítězně pousměje. Mám strach!
„No kotě, jsme sami!" Násilím mě začne líbat a nedovolí mi, abych se mohla bránit!