DON'T SAY GOODBYE

Část šestá - Now or never

Probudila jsem se, ani nevím kdy. Úplně ve mně zatrnulo, musela jsem se prohlédnout, jestli se něco nestalo, a také jsem se podívala na hodiny. Naštěstí mám na sobě to, co jsem měla, když jsem si šla lehnout. Byly tři hodiny ráno, Stefan vedle mě naštěstí neležel, tak mi odlehlo! Zadívala jsem se z okna; dnes začíná další měsíc v roce, září. Kdo ví, jak dlouho neuvidím přírodu z venku a nadýchám se čerstvého vzduchu. Vstala jsem a chtěla zkusit, jestli jdou otevřít dveře. No, překvapilo mě jejich náhlé odemykání a vstup Stefana, který něco nesl v tašce.
„Nějak brzo jsi vstala, miláčku," řekl mi klidným a vyrovnaným hlasem.
„Něco jsem ti přinesl na dnešní noc i ty další. Budu vedle, vyzkoušej si to." Odešel.
Sáhla jsem do tašky a vytáhla saténovou noční košilku, která má hlubší výstřih, doplněnou jemnou krajkou. Je jednoduchá s tenkými ramínky a její délka dosahuje lehce nad kolena. Barva má oblíbená tmavší zelená, lesknoucí se. Moc se mi líbila a neváhala jsem si ji obléct. Když mě v ní Stefan uviděl, úplně se mu rozzářily oči. Přistoupil ke mně blíž, rukama mi sjel pod vlasy, jemně mě k sobě přivinul a začal líbat tak, jak uměl jenom on. Otočil mě zády k sobě a jemně líbal na krku, rukama držel mé boky. Když šel rukama výš, zadržela jsem ho.
„Je krásná, ale půjdu se osprchovat, jestli dovolíš." Stefan jenom přikývnul.
V koupelně jsem se zamkla, opřela se celým tělem zády o dveře, zavřela oči a slzy mi jemně tekly po tvářích. Utřela jsem si je a vlezla pod sprchu. Tohle jsem potřebovala, abych se uvolnila a alespoň na chvíli se oddala svobodě a smyla ze sebe všechno to negativní, co na mém těle zbylo. Bohužel toho, co mám v srdci, se nezbavím nikdy! Jedině tehdy, kdy budu moci být s Adrianem! Zapomněla jsem také na dny, kdy jsem se cítila tolik ponížená, i když vzpomínky na to mě ubíjí a asi nikdy úplně nevymizí.

Vrátila jsem se do ložnice, ještě předtím jsem se zhluboka nadechla, vydechla a šla směrem k posteli. Stefan byl pryč, a tak jsem se bez obav do ní vrátila, otočila se na levý bok a vzpomínala se slzami v očích. Takto to u mě bude snad pokaždé! Cítím se tu jako vězeň, a to i přes to, že jsem tu prožila překrásné dva roky! „Chybíš mi, Adriane, ani nevíš jak!" Zavřela jsem oči a stěží zadržovala slzy. Jednou to musí přestat, možná bych se měla soustředit na to, co je teď, protože Stefan mě nepustí. Asi bych se měla smířit s osudem a předstírat, že je všechno v pořádku. Zadusit lásku, kterou cítím k Adrianovi, a soustředit se na společný život se Stefanem, protože s Adrianem už nikdy nebudu moci být! Odeberu se ke spánku, jenže jsem zamhouřila oči jen na malou chvíli, jelikož si vedle mě lehl Stefan a přitiskl si mě k sobě. Líbal mě jemně na šíji, nechala jsem se a dovolila falešné iluzi, aby se vytratila někam do neznáma, nejlépe do zapomnění. Nebo alespoň do té doby, než budu schopna něco vymyslet! Padla poslední slza na polštář a otočila jsem se ke Stefanovi tváří a dívala se hluboko do jeho očí. Proč mi jsou tak cizí a nevidím v nich svoji tvář? Jsou tak prázdné v porovnání s těmi Adrianovými. Přece jen jsem porušila svůj slib věrnosti Adrianovi a celá se odevzdala Stefanovi. Snažila jsem se to prožívat jako tenkrát na pláži, dokonce se mi to i dařilo, jenže to nebylo tak intenzivní, jako tehdy. Občas jsem musela jemně stisknout jazyk mezi zuby, abych z rozkoše nekřičela Adrianovo jméno! Když bylo po všem, obrátila jsem se na Stefana a zeptala se na Wernera, abych přerušila to ticho a zároveň se přestala obávat, že ho v noci v domě potkám. Naštěstí ho Stefan poslal pryč. Neřešila jsem to dál a usnula celkem rychle.

Ráno jsem se opět probudila sama. Dostala jsem hroznou chuť zajít do restaurace Dulce, mé oblíbené. Mohla bych využít toho, že mohu zavolat Mirandě, aby tam se mnou zašla, a Stefan by se nedozvěděl účel mé návštěvy. Snad nebude mít žádné podezření, musím v něm získat důvěru a zároveň vymýšlet plán, jak se vrátit k Adrianovi, tentokrát navždy, i kdybych měla být na útěku celý život! Jdu na to! Jen nevím, jakou výmluvu měl Stefan, když jsem utekla. Werner by to mohl vědět!
Vyšla jsem z pokoje a šla ho hledat. Ani jsem dlouho nemusela. Byl v pokoji pro hosty a sledoval televizi. Naštěstí jsem se předtím stihla převléknout.
„Co dávají v telce? Mohu ti na chvíli dělat společnost? Hrozně se nudím."
„Nic moc. Jak chceš, nebudu ti v tom bránit. Co potřebuješ?"
„Jak víš, že něco potřebuji?" zeptám se zaskočeně.
„Je mi to jasné, znám ženy! Ale nevím, jestli ti budu moct pomoci!" řekne s nezájmem.
Na chvíli jsem se zamyslela, jestli se zeptat, protože z jeho hlasu šel ten nezájem cítit.
„Potřebuji jen jednu jedinou věc. Když jsem zmizela, jakou výmluvu použil Stefan? Abych se nepřeřekla, když o tom budu hovořit se svou nejlepší přítelkyní. Hovor mám povolen."
„Odjela jsi na čas mimo L. A., potřebovala sis oddechnout od stereotypu. Když ses nevracela, řekl, že sis to chtěla prodloužit. Kde jsi byla celou tu dobu, před nimi nevím."
Řekl a ani se na mě nepodíval, sledoval TV, i když jsem věděla, že ji moc nevnímá. Cítila jsem, že mu má přítomnost vadí. Raději jsem vstala, pohlédla na něj a šla do ložnice. Rozhodla jsem se zavolat Mirandě. Chvíli to nezvedala, ale po pár vteřinách to zvedla.
„Mám se skvěle, Miri," prohlásila jsem lživě.
Byla šťastná, že mě slyšela, a hned mé pozvání přijala. Řekla jsem jí, že jsem byla mimo L. A., že jsem cestovala mimo město a tento stát. Víc jsem říkat nemusela, Miranda byla nadšená z mého 'příjezdu' a rovnou navrhla čas setkání. Souhlasila jsem, že se uvidíme za hodinu před restaurací Dulce. Moc jsem se na ni těšila, no nemohla jsem sama sobě zapřít, že se víc těším na to, až uvidím Adriana! Bez dlouhého přemýšlení jsem se oblékla a upravila se, což mi zabralo zhruba 45 minut. Úplně jsem zapomněla na Wernera a obutá se chtěla vytratit ven, no chytil mě za pravou ruku. Nějak jsem to nezaregistrovala, byla jsem odreagovaná a jančivá.
„Musíš čekat na mě, doprovodím tě. Nemusíš se bát, že bych tě přivedl až ke tvé přítelkyni, jen budu několik metrů od tebe. Jako bych tam nebyl," mrknul na mě a já se pousmála.
Ještě že jsem nečekala dlouho. Došlo mi, že opět mluvil se Stefanem, a mě to samozřejmě nepřekvapovalo, jelikož to takto probíhalo dost často. Werner mi otevřel dveře a já vykročila.
„Ještě mám pro vás varování, slečno!" najednou mi opět začal vykat. „Žádné hlouposti, žádný tajný přítel, jen vy a vaše přítelkyně. Nenuťte mě k činům, které pro vás nedopadnou dobře. Víte, jaký je váš snoubenec, a na to pozor!" řekl s vážností a já jen obrátila oči v sloup, prý snoubenec!

„Thalýýýýs, tak ráda tě vidím, konečně ses mi vrátila," padla mi radostně kolem krku.
„Je to dlouhá doba, co jsi byla pryč, pro mě až moc! A opět jdeme do té tvé 'nóbl' restaurace, vůbec ses nezměnila. To jsi musela procestovat hodně levných míst! Umřela bych." řekla.
„Já vím, zlato, pro tebe by to byla katastrofa," zasmála jsem se, jako už dlouho ne.
Malinko se urazila, no chladnou tvář vystřídal úsměv, přehodila ruku přes má záda a vykročily jsme. Hned ve dveřích jsem vyhlížela Adriana a osud mi ho znovu připletl do cesty!
„Na toho kluka si pamatuji, to na něj ses tak zvláštně tehdy dívala, pamatuji si to!"
Překvapilo mě, že si vzpomněla a nezapomněla na to. Nezapomněla si rýpnout.
„Měli jste spolu něco?" zeptala se s rozzářenýma očima. Lhala jsem, že ne.
Seděla jsem tam a dívala se na Adriana, zprvu si mě nevšiml, ale potom zbystřil. Usmál se na mě a chtěl vstát, jenže si to najednou tajemně rozmyslel. Nechápala jsem, jaký zaujal postoj, no při vzpomínce na Wernera jsem se raději věnovala Mirandě a číšníkovi, který právě přišel. Objednala jsem si jen kávu a Miranda k tomu čokoládovo-karamelový koláč.
„Odkdy jsi na sladké?" jen pokrčila rameny a já se dál raději neptala.
Měly jsme si o čem povídat, snažila jsem se ji vnímat, no nešlo to, když byl Adrian tak blízko. Něco mi nenápadně naznačil a odešel směrem k toaletám. Chvíli jsem čekala, aby Miranda nic nepoznala, a cestou na toalety jsem si dávala pozor, jestli není v blízkosti Werner.

Byl na dámských toaletách, které byly prázdné, a tak jsme vešli do jedné z kabinek a bez rozmyšlení se na sebe 'vrhli'. Během sundávání oděvů jsem mu zdůraznila, že to musí být rychlé, jelikož mě nechal sledovat Stefan svým poskokem. Vnímal jen mé tělo, mou vůni, opřel mě o kabinku, a když jsme na sobě už neměli žádné oblečení, odevzdali jsme se jeden druhému a bylo nám opět krásně. Bylo to sice strohé, ale nádherné, a vzrušení přišlo nečekaně rychle! Při oblékání jsme sledovali jeden druhého a nemohli od sebe odpoutat pohled.
„Uteč se mnou, miláčku, nenápadně a rychle! Nechci tě ztratit, teď nebo nikdy!" řekl mi odhodlaně!