DON'T SAY GOODBYE

Část devátá - Hacienda in Mexico

Vzbudil mě až hlas Adriana, který mě upozorňoval na přistání na letiště. Čekalo tam na nás auto, u kterého stál muž, asi kolem padesáti let, a čekal na nás. Adrian mi ještě stihl oznámit, že ten sympatický muž je jeho otec.
"¿Cómo estás, papá?" zeptal se ho španělsky.
"Soy de multa, mi hijo. ¿Quién es este dama joven y bella?"
Moc jsem nerozuměla.
"Ella es mi novia, papá," odpověděl mu Adrian a muž se usmál.
"Těší mě, slečno," řekl překvapivě anglicky, až jsem se podivila.
"Také mě těší, pane," odpověděla jsem mu nejistě.
Nasedli jsme do jeho vozu a místo, na které jsme dojeli, mě hodně překvapilo. Měla jsem pocit, že Adriana vůbec neznám. Byl pro mě šok, co jsem viděla! Dojeli jsme na haciendu, která podle všeho patří jeho otci. Měla jsem chuť couvnout a odejít, ale nevěděla jsem stejně kam. Strčila jsem do něj, až se málem skácel na zem, a naznačila mu, co tohle všechno znamená.
"Alespoň vím, že je tvá láska upřímná, jelikož máš zámožného otce, a víš, jaké je těžké najít někoho, kdo tě bude milovat pro to, kdo jsi, a ne pro to, kolik máš peněz," řekl mi klidně.
"Kdybys neměl tohle všechno, miloval bys mě pro to, jaký jsem člověk?"
"Tebe bych miloval i kdybychom byli bez peněz oba."
Chtěl mě políbit, ale jeho otec nás vyrušil. Přišel tam s mužem, čeledínem.

"Přijal jsem nového pracovníka, bude se starat o stáje s koňmi," oznámil.
"Na co potřebujeme dalšího člověka?" zeptal se mrzutě Adrian.
"José podal výpověď, potřebujeme náhradu. Jmenuje se André," oznámí mu otec.
Já se na něj zadívala a on kupodivu na mě. Nějak mi nebyl sympatický, moc toho nenamluvil, vlastně jsem neslyšela, že by řekl ani jediné slovo. Měl delší popelavě blond vlasy s ofinou padající do čela, vypracovanou postavu, vypadal spíš jako z nějakého akčního filmu hrajícího padoucha. Zasmála jsem se tomu, co mi proběhlo hlavou, a soustředila jsem své myšlenky na tohle místo.
André odešel i s Adrianovým otcem, a zůstali jsme tam sami.
„Thalio, zavedu tě do pokoje pro hosty, tam teď budeš spát. Já mám ložnici na druhé straně. Uvidíš, bude se ti tu líbit." usmál se na mě.
„To nebudeme spolu v jedné ložnici?" podivila jsem se.
„Lásko, jsme na haciendě mého otce, platí tady určitá pravidla, nejsme v LA."
Adrianova reakce byla chladná, jako bychom k sobě nepatřili!
„Pravidla? Vysvětli mi, jaká? Jaká bude má role?"
„O roli tady nejde. Jsme na haciendě, ne někde na dovolené v tropech! Tady se od časného rána maká, nezáleží na tom, jak moc jsme majetní, ale na práci. Má matka nespala s mým otcem do svatby, narodil jsem se do úplné rodiny a navíc jen nerelaxovala, ale přiložila ruku k dílu! Já nejsem Stefan, který si tě hýčkal a dělal, co ti na očích viděl! Nechci jen tak rozhazovat peníze, chodit na večírky a unudit se k smrti! Měla bys nám být také užitečná!"
Byla jsem zaskočená jeho reakcí, nevěděla jsem, co to do něj vešlo, proč mě má najednou za rozmazlenou holčičku a proč mi připomíná Stefana! Mlčky jsem ho následovala.

„Tady je ten pokoj, odpočiň si, a jakmile ti bude po fyzické stránce lépe, ukážu ti, kde co je a co bude tvou náplní pracovních dnů. Omluv mě!"
Bez rozloučení odešel a nechal mě tam samotnou. Rozhlédla jsem se po místnosti a sedla si na postel. Bylo mi najednou smutno, cítila jsem se, jako když ke mně začal být chladný Stefan!
Celková cesta mě unavila, na chvíli jsem si lehla, zamyslela se nad Adrianem a oddala se spánku. Vzbudil mě až Adrian, který se nade mnou ohýbal a políbil mě na tvář.
„Odpusť, zlato, jak jsem se k tobě choval, nechtěl jsem ti připomenout ty dny."
„Já nejsem rozmazlená fiflena, která neví, co je práce! Je pravda, že jsem netrpěla hladem nebo nedostatkem peněz a nemusela pracovat, ale vím, jak těžké to je pro ty, kteří neměli to štěstí jako já. Dokážu se přizpůsobit a přiložit ruce k dílu!" oznámila jsem mu rázně.
„Jsem hodně výbušný a navíc mi ten André nesedí! Je mi na něm něco divného!"
„Divného? Mně zase není bůh ví jak sympatický, možná je potřeba si zvyknout."
„Ne, lásko, ty to nechápeš! José byl spolehlivý, jen tak by nedal výpověď!" řekl rozhodně.
„Tím chceš říct, že ho André odstranil, aby mohl pracovat namísto něj?" zeptám se vysmátá.
„Ale Thalio, já to netvrdím, jen to budí takový dojem, ale nechme to tak." Usměje se.
„A teď mě napadlo, máš ráda koně? Mohl bych tě naučit jezdit."
„Jezdit, mě?" zeptám se rozpačitě a nejistě zároveň.
„No ano, pojď se mnou." Vzal mě za ruku a odvedl ke stájím.

Stála jsem u hnědého koně s lesklou srstí, tmavě zbarveného, až do černa, s tmavou hřívou a krásnýma hnědýma očima. Byl klidný a odpočatý, jen já jsem byla nervózní a přešlapovala z jedné nohy na druhou. Měla jsem pocit, že se mi ten kůň vysmívá!
„Jmenuje se Flash, to je v angličtině něco jako Blesk nebo Záblesk. Je rychlý, ale pokud si budeš jista sama sebou, můžeš mu plně důvěřovat a on ti tu důvěru oplatí," vysvětlil.
Když jsem se ohlédla za Adrianem, zahlédla jsem Andrého, a on smekl kloboukem na pozdrav. Znervózněla jsem a Adrian na něj nedůvěřivě pohlédl. Tehdy jsem pochopila, co tím koněm myslel. Kdyby mohl, zaútočil by, aby bránil to, co má tak rád.
„Hlavně v klidu, Adriane, nevšímej si ho, ať si špatnou náladu nevybiješ opět na mě."
„Na to si už dám pozor, miláčku! Za týden můžeme začít s lekcí ježdění."
„A co tvé koncerty?" zeptám se mezi řečí.
„Začínají za měsíc."
„Tak brzo? A co bude se mnou? Necháš mě tady?" zeptám se pohledem štěněte.
„Tebe beru samozřejmě s sebou, miláčku!" a vášnivě mě políbí.

Měsíc uběhl hodně rychle, opět jsem se cítila svá, uvolněná. Adrian se choval jako pravý gentleman, ale přípravy na vystoupení nám poslední dny bránily v něžnostech a výletech. Koncert se koná v hlavním městě Ciudad de México, jsem snad nervóznější než sám Adrian! A co se stalo v tomhle okolí? Cítila jsem se tu jako doma, lidé okolo nás byli seriózní a milí, bylo mi tu úžasně! Toho nového Andrého jsem viděla jen na okamžik, neměla jsem možnost lépe ho poznat, a popravdě jsem po tom ani netoužila! Oblíbila jsem si celou haciendu, koně, zvířátka, co tu měli, jednoduše celou krajinu! Nebyl tu nikdo z nepřejícníků, nezažili kromě finančních ztrát nikoho podlého, kdo by jim chtěl uškodit; jsou tu jako jedna velká rodina! V takovémto prostředí bych si představovala ideální život. Kromě občasného hladovění bych tu nikdy nepocítila urážky, facky, narodilo by se mi tu zdravé dítě, kdybych o něj nepřišla! Možná bych tu byla jen zaměstnaná, ale i tak by mi bylo lépe než žít v luxusu, kde jsou samé přetvářky a nikdy nevíš, kdo to myslí s tebou upřímně nebo jen proto, aby z toho finančně vytěžil co nejvíc! Z myšlenek mě vytrhl Adrian, který mi celý nervózní oznamoval, že už jsme měli dávno vyrazit. Schytl mě za loket a odtáhnul k vozidlu. Za pár hodin jsme dorazili na místo koncertu a dovnitř jsme se dostali zadním východem kvůli ječícím fanouškům a dotěrným novinářům. V šatně se byl připravit na vystoupení a já se šla porozhlédnout po hale. Při procházení jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se otočila za sebe, nikdo tam nebyl. Pódium se začalo připravovat, dívala jsem se na tu krásu; nikdy jsem na něm nestála. Později jsem se vrátila a zůstala s Adrianem do začátku koncertu.

Měla jsem své místo přímo u pódia, dívala jsem se na Adriana vzhůru k němu a líbilo se mi znovu slyšet píseň 'The World', kde zpívá o tomto světě. Bylo tu několik set tisíc lidí, kteří ho přišli podpořit, a byla jsem šťastná, že si mezi těmito krásnými slečnami v davu vybral zrovna mě! Vystoupení trvalo téměř dvě hodiny, na konci mě překvapil tím, že mě vzal za ruku a přitáhl na pódium, zpívající píseň věnovanou jenom mně. Byla jsem v sedmém nebi, že takto před veřejností potvrdil náš vztah! 'Para Tú Amor' je to nejkrásnější vyznání, jaké mi kdo kdy vyslovil, tady spíše zazpíval. Na konci písně mě Adrian vášnivě políbil a promluvil k fanouškům: „Soy el hombre más afortunado del mundo! Está chica que amo con todo mi corazón! Gracias por tu amor hoy en día, ¡Te quiero! Las niñas, las mujeres, lo siento, me encanta esta mujer... Hermoso día a todos, nos vemos pronto" ... A oba jsme odešli.

Ruku v ruce jsme šli směrem k jeho šatně, ale když jsem se ohlédla po odcházejících lidech, zahlédla jsem v koutě ženu, dívku oblečenou v tmavém, která se dívala mým směrem. Z jejího pohledu ve mně zamrazilo, měla jsem pocit, že tu osobu znám, ale to přece není možné, to by nemohla být ona! Ona je přece mrtvá! Znovu jsem začala vnímat Adriana a na to místo jsem se už nepodívala! V šatně jsem na něj počkala, až se převlékne, a vyrazili jsme zpátky na haciendu. Docela jsem z toho byla smutná, ale alespoň si odpočinu, je pozdní noc!
„Zítra večer máme menší večírek, ty jsi samozřejmě mým doprovodem, miláčku."
řekl Adrian a dodal, že ten večer bude pro nás magický! A já mohla jen tušit...