DON'T SAY GOODBYE

Část čtrvtá - Sudden Disappearance

Držel mě tak pevně, v jeho polibcích byla vášeň, třásla jsem se. Dotýkal se mě všude, kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Byl jiný než Stefan nebo Adrian. V těle jsem cítila proud vzrušení. Začal mi svlíkat tričko, rukama laskal prsa, tep se mi šíleně zrychlil. Položil mě na zem a začal sjíždět rukama níž, vzrušení se stupňovalo, div jsem nevykřikla „AAAH!" Díval se mi do očí, jako když tygr hledí na svou oběť před útokem! Chtěl do mě vniknout, ale stalo se něco opravdu divného, jako by se z něj stal jiný člověk! Nechápala jsem jeho gesta. Cítila jsem na tváři jemné facky a slova ve smyslu, jestli jsem v pořádku. Začala jsem cítit v hlavě obrovský tlak, až jsem se za ni musela chytit. Najednou jsem neviděla Romana, ale Adriana, který se na mě díval ustaraně.
„Není ti něco? Najednou ses svalila na zem a nevnímala vůbec nic. Ještě že jsem tě probral, kdo ví, jestli bychom tě nevezli do nemocnice!"
„Cože? Kde to jsme? Měla jsem halucinace nebo co, Roman,..." raději jsem větu nedokončila.
„Jsi u Romana v bytě. Jsi v pořádku? To nevypadá dobře!" řekl Adrian s obavami.
„Nic mi není, vážně! Mám žízeň, je něco na pití?" zeptala jsem se se suchostí v ústech.
Cítila jsem se vážně blbě, stalo se mi to poprvé! Ale proč halucinace, ve kterých jsme byli Roman a já v choulostivé situaci? Nedokázala jsem si to vysvětlit! Ještě že to byla jen představa a ne skutečnost, i když jsem opravdu nedůvěřivá k Romanovi! Musím se dát do pořádku...

Napila jsem se vody, div jsem nevypila celou litrovku na ex. Najednou mi začalo být tak nevolno, že jsem letěla na záchod zvracet. Nenávidím tuto situaci! Když jsem se vrátila do pokoje, musela jsem si lehnout na pohovku. Strašně se mi motala hlava! Buď jsem to přepískla s minerálkou, nebo budu nemocná, a to já nebyla několik let! Když nastal večer, musela jsem na záchod utíkat znovu.
„Tohle není dobré, lásko! To bude nějaká viróza, měla bys zajít k doktorovi!"
„To bude dobré, nechci tam jít, to přejde!" protestovala jsem.
„Dobře, ale pokud ti takto bude ještě zítra, okamžitě jdeme!" řekl mi rozkazem.
Postel už byla připravená, Roman řekl, že bude spát na gauči a že nám nechá celou ložnici pro sebe. Neprotestovala jsem! Adrian mě zezadu objal a držel mě tak, dokud jsem neusnula. Cítila jsem se v bezpečí. Jenže jsem toho moc nenaspala, a když byly zhruba dvě hodiny, obrátil se mi žaludek, ale naštěstí jsem stihla dojít na záchod a doufala, že mě neuslyší Adrian, protože do nemocnice, nebo co by jen na prohlídku k lékaři, mě nikdo nedostane za žádné situace! Nenávidím doktory! Jenže co čert nechtěl, šel zrovna Roman a starostlivě na mě pohlédl.
„Zase je ti špatně, kočko? Měla bys to říct Adrianovi, než mu to řeknu já," řekl s úsměvem.
„Pokud spí, tak mu nic prosím neříkej, k lékaři mě živou nedostanete!"
Když jsem chtěla odejít, Roman mi zkřížil cestu. Začala jsem se uvnitř třást, byl tak blízko!
„Promiň, kočko, dobrou noc."
Cítila jsem jeho žíznivý pohled na zádech! Adrian se naštěstí jen obrátil na druhý bok a spal spokojeně dál. Doufala jsem, že se nevzbudí a že mu to Roman nevyslepičí!

Ráno jsem spala tak do 11 hodin a cítila se už lépe. Dokonce jsem neměla nutkání na zvracení. Oddechla jsem si, ale netrvalo to dlouho! Přišel Adrian a nevypadal moc šťastně.
„Jdeme k lékaři, mladá dámo! Roman říkal, že ti zase nebylo dobře, a to není normální!"
V tu chvíli jsem si myslela, že Romana stáhnu z kůže! Můj pohled na něj tomu nasvědčoval!
„Nejdu nikam! A ty, Romane, nemáš právo dělat drbnu!" obořila jsem se na něj!
Ten ze sebe samozřejmě dělal neviňátko a vysmál se mi! Už jsem ho měla plné zuby!
„Ještě se vysmívej, blbečku!" řekla jsem naštvaně, ale jeho smích neustával!
„Klidni se, kočko, buď ráda, že mám o tebe takovou starost, haha!"
„Klídek oba. A ty, Thalio, půjdeš pěkně k lékaři, a já tě tam zavezu! Bez řečí!"
„No to je výborné, nejsem malá holka a nejsi můj otec!" zvýšila jsem hlas i na něj.
To ho vyprovokovalo k tomu, že mě doslova dostrkal do pokoje, zavřel dveře a dal mi příkazem, abych se oblékla, že za 10 minut vyrážíme.
„To tak, já ti půjdu k lékaři! Beztak uteču, i kdyby to mělo být znovu záchodovým okénkem!"
Jak řekl, tak také udělal! „Sakra", zanadávala jsem si v duchu. K tomu lékaři prostě nejdu!

„Musím si odskočit, nestihla jsem to doma, protože jsi mě hnal!"
Záchod je naštěstí v přízemí, a tak to bude snadné! Teď, nebo budu muset jít k němu! Pch! Doufám, že mi na to nepřijde hned, přesně jako to bylo tenkrát se Stefanem! Otevřela jsem dveře, okno bylo nízko, a tak nebyl problém seskočit! Běžela jsem opačným směrem, než jsme přijeli, a než máme auto. Rozhlížela jsem se kolem, jenže co osud nechtěl! Uviděla jsem Stefana, a co hůř, spatřil i on mě a rozutíkal se za mnou. Nelenila jsem a začala utíkat taky! Volal na mě, ale já se soustředila na útěk někam pryč, abych se ho zbavila. Bylo to tak vzrušující, ale zároveň jsem se bála, že mě odloučí od Adriana, nebo co hůř, vyplní to, co kdysi slíbil: „Tímto to ještě neskončilo, holčičko! Raději tě uvidím mrtvou než s jiným, to si pamatuj!"... Otočila jsem se za sebe, abych věděla, jestli není už blízko, ale stalo se něco, s čím jsem nepočítala! Když jsem se otočila dopředu, objevil se zčista jasna přede mnou ten muž, co mě donutil sednout si do auta. „Werner!" vykřikla jsem.
Otočila jsem se, že budu běžet na druhou stranu, ale byla jsem v tenké uličce, kde stál Stefan! Nebylo úniku. Sevřel se mi hrudník a srdce začalo běsnit!

„Konečně jsem tě dostal! Doprdele, už je to dlouhá doba, Thalio! Ale krásná jsi pořád, jen co je pravda! Jsi pořádná mrcha, víš to? Utéct Wernerovi, tsss! Ale už tě mám a všechno bude jako za starých časů! Ty pod mým vedením, podřízená mým rozkazům!"
Složila jsem se tam na zem a doufala, že je to jen můj další sen, noční můra! Hlavu jsem položila na kolena a rukama se držela za hlavu! Prosím, ať to skončí! Jenže tohle je realita!
„Ne, já se k tobě nevrátím! Budou mě hledat a dojde jim, kde jsem!"
„Stefane, mohu se pokochat její krásou?" zeptal se Werner s dávkou vzrušení.
„Já ti nevím, Wernere! Zná tvé jméno a to by neměla! Je tvoje, ale opatrně!"
Přistoupil ke mně, zvedl mě ze země a přitiskl ke stěně domu. Vdechoval mou vůni a mé srdce začalo splašeně bít na poplach, i když jsem se to snažila omezit. Dotýkal se mě skoro všude, ale TAM jsem se osahávat nenechala!
„STAČILO!" zvýšil hlas Stefan, až ve mně trhlo! „Už je zase moje!"
Byla jsem ráda, že ho ode mě odehnal, no na druhou stranu to znamená, že se opět vrátím do toho pekla bez svobody. Adriane, lásko, co jsem to udělala! Slzy mi stékaly po tvářích!
„Dost okecávání, jde se, Thalio!" poručil mi vysokým tónem hlasu.
„Nikam s tebou nejdu! Budeš mě muset zabít!"
Najednou bez rozmyslu vytáhl zbraň a namířil ji na mě! „Cos to říkala?"
Zatajil se mi dech, zavřela jsem oči a svá slova zopakovala. Pohlédla jsem na něj bez lítosti svých slov, až stlačil spoušť! Střela však nevyšla!
„Máš to ale štěstí, lásko! Nepokoušej ho, nebo další výstřel může být smrtelný!"
Chtěla jsem zadržet slzy, které se mi podařilo potlačit, ale nešlo to, samy se spustily a bylo to intenzivnější. Chytil mě surově za loket a táhnul směrem k naleštěnému černému vozidlu s tmavými skly! Všechno je ztracené a není kde utéct! Pokusit se o to? Co když to bude ještě horší? NE! Udělám to, musím! Pokud se to nepodaří, je asi mým osudem zůstat uvězněná v obrovském bytě, sama, s tyranem! Vysmykla jsem se z jeho sevření a předstírala, že chci uposlechnout jeho rozkaz. Stačila větší nepozornost a znovu byl cítit vítr, jak mi vlaje vlasy, když se snažím doběhnout k nemocnici. Vím, že je tam to auto, se kterým to mají snadné dostat mě, ale to mi neubralo na síle v nohou! Slyšela jsem pískot motoru a blízkost toho vozidla, jako vystřižené z mafiánského filmu! Možná už se mě stejně Adrian vyrazil hledat! Snažila jsem se ho zahlédnout, ale marně. Naděje, která umírá poslední, byla opravdu v nedohlednu! Po pár chvílích jsem viděla kluka, jako by Adrianovi z oka vypadl!
„Adriane?!" vykřikla jsem, ale to mě Stefan vtáhnul do auta, až jsem vyjekla! Slyšel mě? Vidí, kam teď jedu? Bože, pomoz mi!!! Navždy ztracená! Zavřela jsem oči a doufala v zázrak!