DON'T SAY GOODBYE

Část devatenáctá - Time To Pay

Carmen se s chutí zasmála.
„Nikdy jsem vás neviděla, odkud my bychom se mohli znát?!"
Nemohla se přestat smát, ale jemu do smíchu nebylo.
„Vy moc dobře víte, o čem hovořím! Vím moc dobře, kdo jste, poznal jsem vás!"
„Víte co? Raději oznámím panu Rockwellovi, že jste přišel!" neustále se smála.
„Pane Rockwelli, přišel za vámi pan Heideger. ... Ano, pošlu."
I v telefonu nemohla zadržet vlnu smíchu z toho, jak si ten muž namýšlí něco, co není pravdou.
„Už s tím přestaňte, zalknu se smíchem! A řekněte mu, co chcete. Nevím, koho vám připomínám, ale kdybych vás znala, jistě bych se ozvala, nemyslíte?"
„Brzy vás ten smích přejde! Nevidíte mě naposledy!"
„No jistě," řekne klidně a potom se na něm bavila dál.
Její smích nešlo přeslechnout, ale nakonec se uklidnila, když byl Heideger u Stefana v kanceláři. Carmen se začala věnovat zase práci, Stefan s Wernerem ji mezitím probírali.
„Kdo je ta Carmen Dobsonová? Nikdy jsem ji tady neviděl," začne Heideger.
„Zaměstnal jsem ji dnes jako svou sekretářku. Pracovala pro významnou firmu, naší konkurenci, Dario Venez. Má hodně zkušeností, ale vypršela jí smlouva. Proč?" zeptá se Stefan.
„Ty vážně nevíš, kdo to je? Ty ji vážně nepoznáváš?" zeptá se.
„Znát? Odkud, prosím tě? Vidím ji poprvé, ty ji znáš?" otázal se.
Chvíli nad něčím dumal. „Nepamatuješ si tu holku z párty Dance Floor, se kterou sis to rozdával venku za tou budovou?"
Stefan se na něj nechápavě díval, ale zasmál se.
„Ne, to určitě není ona. Je to pět let a byla hnědovláska, menší než Carmen a měla větší poprsí. Nevím, kde jsi na to přišel, že je to ona," a opřel se o židli.

Byli v kanceláři asi hodinu a půl, když Werner vyšel ze dveří a popošel k Carmen, která něco zapisovala do počítače. Bouchnul pěstí do stolu, aby si ho všimla.
„Vyvázla jste z toho! Stefan se brzy dozví, co jste zač! Vy víte, že neblouzním, a také víte, o čem mluvím! Zaplatíte mi za všechno, udělám vám ze života peklo!" zvýšil hlas.
Než odejde, podívá se na Carmen výhružným pohledem. „Těšilo mě!" dodal ironicky.
Kolem 20. hodiny Stefan oznámil Carmen, že je všechno hotové, ale poslal ji domů z důvodu pořádání důležitého večírku, na kterém by Carmen měla dělat doprovod René Stewartovi, což se jí moc nezamlouvalo, i když to nedala hlasitě najevo.
„Promiňte, pane, ale dnes už něco mám, nemohu se dostavit ani mu dělat společnost. Za jiných okolností bych nabídku přijala, ale nezlobte se, dnes to nejde," vymluvila se.
„Budete to muset odložit, je ve zvyku, aby sekretářka doprovázela svého šéfa na večírku. Nejste na to snad zvyklá?" zeptal se.
„Ano, vím, že je to moje povinnost, ale dnes to nejde, je mi líto!" trvala na svém.
Konec rozhovoru si vyslechl sám René a nelenil se přidat do konverzace.
„Je důležité, abyste mě doprovodila jako má asistentka. Hovořil jsem s vaším bývalým šéfem, který vás vychvaloval a chtěl povýšit na asistentku, ale vy jste to odmítla. Dovolte mi tedy, abych vás jí jmenoval. Není to obvyklé, ale u vás to risknu."
Díval se na ni spiklenecky.
„Vaše asistentka? Nemusíte to dělat, jak jste řekl, není to vaší zvyklostí. Co by si pomysleli ostatní zaměstnanci? Jistě by každá druhá chtěla stát po vašem boku, vrhaly by na mě nevraživé pohledy, a nechci si tu první dny nadělat nepřátele," snažila se z toho vycouvat.

„A navíc nezapomínejte, pane Stewarte, že jsem vdaná, a mému manželovi by se to nelíbilo. Zvlášť když jsem dnes nastoupila, bylo by pro něj podezřelé, že jsem se ze dne na den stala pravou rukou hlavního prezidenta této společnosti!"
Dokončila konverzaci a vybrala se k odchodu.
René se za ní s potutelným úsměvem ohlédl. Carmen odešla a namířila si to k tmavému autu, kde se promítal stín nějakého muže. Nebylo mu vidět do tváře, ale přivítali se spolu velmi důvěrně, nejspíš jde o jejího manžela. Nastoupila s úsměvem do auta a odjeli spolu. Mezitím se René se Stefanem odebrali na večírek, bez Carmen.
„Carmen se mi velmi líbí, myslím, že vdaná nebude, jenom se zdráhá to přiznat! Ale já si počkám, žádná z předchozích děvčat neodmítla mou nabídku," nenechal si pro sebe René.
„Není na tebe moc mladá? Táhne ti na šedesát, jí na třicet. Nestačily ti ty dámy," to slovo Stefan zdůraznil, „které zde pracovaly a které jsi pak zničil otřesným způsobem?"
„Víš moc dobře, že jsem neměl jinou možnost! A radím ti, nechat si to pro sebe, nerad bych se podobně zbavil i tebe," poplácá ho po zádech a ironicky se usměje.
„Ty víš, že bys mě mohl zničit i jinak! Takže bych si to dřív pořádně promyslel, než bych začal konat! Teď bychom se měli odebrat domů a připravit se na večer," vysvětlí Stefan.
Večer se oba odebrali na konanou párty, která se pořádá každého půl roku. Firma Darela's Company skvěle prosperuje; prodalo se něco přes 79 934 645 USD za prodané nemovitosti za celou existenci firmy (30. let)! Lidé mají zájem téměř o vše, tři firmy v okolí díky Darela's Company zkrachovaly, což Stefanovi a Renému vyhovovalo, stali se legendami. Když se našli odvážlivci, kteří chtěli přijít s něčím novým, dlouho jim obchod nevynášel. Že by hráli špinavou hru?

Uběhl další rok, Carmen se ve firmě uchytila a každý si jí pochvaloval. Postupně se z ní stala pravá ruka Stefana Rockwella. Ten zrovna seděl ve své kanceláři, když k němu Carmen přišla.
„Ještě něco, pane Rockwelle?" zeptala se půvabně vypadající Carmen.
„Ano, ještě bych po vás něco potřeboval. Ale potřebuji vám to ukázat blíž!" usmál se.
„Dobrá, pane, vy jste tu šéf!" usmála se na něj a nespouštěla z něj oči.
Přistoupila k němu blíž, naznačila, že si chce prohlédnout dokumenty zblízka, a najednou se naklonila ke Stefanovi, zhluboka se mu zadívala do očí, sedla si mu do klína a začali se vášnivě líbat, mazlit a poté ze sebe kousek po kousku začala sundávat tanga. Srolovala sukni nahoru, Stefan si sundal kalhoty, opřel ji o pracovní stůl, začali se dotýkat a pomalu přitvrzovat, zapomněli na okolní svět a oddali se jeden druhému. Bylo to strohé, ale vzrušení se stupňovalo, takže nebyl problém s požitkem na těch pár minut, co na TO měli. Když bylo po všem, oblékli se a pokračovali v práci.
„Je to jen pár měsíců, co jsme milenci, ale připadá mi to, jako bychom k tomu byli předurčeni. Věříš na osud? Kdyby se tohle dozvěděl manžel, zabil by tě!"
„Já jsem přece také ženatý, to stejné platí i o ní. Je hodně žárlivá a impulzivní, což není dobrá kombinace. Věřím jen, že všechno si určujeme sami!" díval se na ni tak toužebně.
„Myslím, že bychom si měli najít své vlastní místo, kde bychom se mohli scházet tak často, jak jen budeme mít chuť!" dívala se na něj pohledem štěněte.
„Až se to tady uklidní, můžeme odjet hodně daleko! Jen ty a já! Bez Mirandy a tvého bezejmenného manžela! To je tak tajné?" zeptal se zvědavě Stefan.
„Proč chceš znát jméno mého manžela? Nezáleží na tom, je jedno, kdo to je."

Další den se probíral prodej jednoho rodinného domku se zahradou. Kupní smlouva byla připravená, zbývalo už jen podepsat ji kupujícím. Problém byl v tom, že jeho identita nebyla nikdy odhalena; jeho pravou totožnost věděla pouze Carmen. Jelikož si ji prověřili, nebyla žádná pochybnost o tom, že by se jednalo o nelegální prodej. Během schůze po sobě Stefan a Carmen pokukovali, všichni ostatní byli zabraní do své práce, jinak by si toho určitě všimli, protože to nešlo přehlédnout! Po skončení schůze se Carmen a Stefan vrátili do svých kanceláří a věnovali se své práci. Vytáhla mobil a začala se s někým hovořit, nejspíš šlo o kupujícího.
„Ano, všechno je připravené, jen to potřebuji uzavřít. Kdy máte čas se sejít?"
Po několika minutách rozhovoru se Carmen někam odebrala a přitom se rozhlížela, jestli ji někdo nesleduje. Namířila si to výtahem k podzemnímu parkovišti, kde se stále ohlížela za vším, co se hýbalo, aby někdo nevyužil moment překvapení. Stála vzadu a snažila se potlačit nervozitu. Po několika minutách čekání si to k ní mířila mužská postava, kterou hned poznala.
„Co chceš? Myslím, že nemáme co řešit! Dost bylo vydírání!" zvýšila hlas Carmen.
„Nehraj to divadlo! Buď mi dáš to, na čem jsme se domluvili, nebo tě udám!"
„Bez důkazů? Pochybuji, že pouhým slovem něčeho docílíš!"
Vysmála se mu.
„Důkazy jsem přinesl právě s sebou! Pro jistotu ti nesu kopii dokumentu!"
Podá jí složku s nějakými papíry. Když se do nich zahleděla, zalekla se: „To není možné!"