DON'T SAY GOODBYE

Část dvaadvacátá - Unexpected Complications

"Thalio, přeskočilo ti snad?" oboří se na mě Roman, když mě vezme na policejní stanici.
"Nebyla jiná možnost! Musel zemřít! A co, nijak ti to neuškodilo, právě naopak!"
"Tohle neřeším! Řeším tebe! Máš štěstí v neštěstí!" pokárá mě.
Přišlo mi to milé. "Staráš se o mě víc než můj otec."
Při myšlence na něj mi projela tělem husina, otřásla jsem se.
"Je to jako bys vstala z mrtvých, mohla jsi být skutečně mrtvá!"
Připadala jsem si divně během této konverzace, až moc si to bere!
"Přeháníš! Jako otec, jako přítel, i jako polda!" vypěnila jsem.
"Jsem tvůj přítel, i muž zákona! Nemůžeš se mi divit," odvětí rázně, zní sexy.
"Jsi sexy, když se čertíš," zasměju se.
"Myslím to vážně, nežertuji!" snaží se být vážný, ale nevydrží to a zasměje se.
"Když už jsme u vážných věcí. Tehdy u tebe, opravdu ses mě nepokoušel svést? Určitě to byla jen má halucinace vzhledem k stavu, v jakém jsem byla?"
Chvíli bylo ticho.
"Je to opravdu důležité? Nedokázal jsem ti, že jsem na tvé straně? Kdybych měl boční úmysly, vykašlal bych se na to a vzal si tě násilím, na nic se neptal!" urazil se.

"Thalio, celé hodiny ses mi neozývala! Proboha!" oboří se na mě Brad.
"Už jsem doma, jsem v pořádku," odpovím klidně.
"To vidím, ale měla jsi mi dát vědět! Měl jsem strach."
Pevně jsme se objali. Byla jsem šťastná, že jsem konečně doma, nemusela jsem se strachovat o sebe a blízké. Werner za vše zaplatil, už mi nebude škodit! Brzy ani Stefan či René!
"Je po všem, zbývají jen René a Stefan. Slibuji, že pak bude jen dobře!"
Musím se však ozvat do práce, jinak vše přijde vniveč!
"Miláčku," oslovím jej nevinně, "zavolám si do práce, brzo tomu učiním přítrž!"
Vzala jsem do ruky mobilní telefon a vytočila Stefanovo číslo...
"U telefonu Carmen. V pondělí se vracím do práce," řeknu stroze a profesionálně.
Zapomněla jsem na vřelost, držela jsem si odstup. Přestože jsem mu opět podlehla! Hraji s ním však jen hru, bez jakýchkoliv citů z minulosti. Měla jsem Brada a tu svini dál neřešila...

Nastal však den, kdy se musím vrátit do kanceláře, jdu na místo, které je mou noční můrou. Při myšlence na svého otce a znásilnění se otřásám, zmocňuje se mě nepříjemný pocit, když vcházím do kanceláře. Naštěstí René není v dosahu, tak si to alespoň namířím za Stefanem.
"Pane Rockwelle, budu na svém místě, když budete něco potřebovat."
"Rád tě vidím, Carmen. Proč tak vyhýbavě?" podiví se mi.
"Jen si držím odstup, promiňte, musím jít pracovat," a dám se na odchod.
"Máme co probírat," zabrání mi v odchodu. V tom momentu se mi rozbuší srdce.
"Mám pro nás byteček v centru, kde se můžeme scházet," mrkne na mě.
"Nebude to fungovat," řeknu chladně. "Manžel začíná něco tušit, sbohem."
Odejdu.
Posadila jsem se ke svému stolu a zamyslela se. Nechci ztrácet čas otálením, už nadešla ona chvíle! Hned po práci zkontaktuji Romana, abychom vymysleli strategii. Z myšlenek mě vytrhne blízkost Reného. Popadla mě panika, kterou se snažím skrýt, a nechávám mysl chladnou...
"Rád vás vidím, Carmen," řekne, jako by se předtím nic nestalo.
"Děkuji," předstírám sympatii.
Odpočítávám hodiny do konce své směny.

V jednadvacet hodin jsem se konečně dostala z budovy Darela's Company, připravená zavolat Romanovi.
"Carmen. Musíme se sejít, už nemůžu dál čekat! Tam, kde obvykle. Ahoj."
O hodinu později: Vidím ho, jak přichází. Moc nadšeně se ale netváří.
"Tak jsem přišel. Nesledoval tě někdo?" ujišťuje se.
"Určitě ne. Děje se něco?" zeptám se zvědavě.
"Dá se říct. Jde o tvou sestru," sdělí mi opatrně.
"Prosím? Co s tím vším má Simona?" Začínám být nervózní.
"Pamatuješ na auto, které stálo v místě útěku Wernera? Podle všeho to vypadá, že za volantem seděla ona. Chceš i ji do toho zatáhnout a pomstít se, nebo svou sestru ušetříš?"
"Pokud to není nutné, ráda bych ji vynechala. Svým způsobem za to nemůže, to ten parchant, náš otec! Ten musí za vše zaplatit! Stačí mi, když bude hnít ve vězení!"
"Tak tedy, nezbývá, než mi předat ony diskety, zařídím to."
V tu chvíli jsem si přestala být jistá důvěrou k Romanovi. Co když přeci jen je jedním z nich?

Nakonec jsem odešla s tím, že si to nechám projít hlavou a dám mu ještě dnes vědět své rozhodnutí. Chtěla bych teď být s Bradem, poradit se, jak mám dál postupovat. Jenže není doma. Kdo ví, kam šel. Myslet si, že i on za vším stojí, je nesmysl, přesto mám pár pochyb. Asi už blázním, přestávám racionálně uvažovat! Raději se prospím do dalšího dne, dnes už Romanovi volat nebudu, do zítřka si snad bude moci počkat!
Když se Brad vrátil, byla jsem v polospánku, ale vnímala jsem jeho kroky.
"Kdes byl, miláčku?" zeptám se zívajíc.
"Klidně spi," řekne suše a zmizí v koupelně.
Co mu probůh je? Dřív takový nebýval. Když se vrátí, nedá mi to.
"Děje se něco? Vím, že určitě ano!" obořím se na něj.
"Našel jsem diskety o všech transakcích Reného. Vysvětlíš mi to?" prohlásí.
"Kam jsi je dal?" obořím se na něj poprvé v životě.
"Zbavil jsem se jich! Nechci, aby ses do toho montovala, a nechala to být! Nepoložíš za toho hajzla život, nepromarníš ho ve vězení!" vmete mi do tváře.

Nevěřila jsem vlastním uším... Mám vztek, tohle překračuje všechny meze!
"Myslíš, že když jsi můj manžel, můžeš rozhodovat o mém životě? Neslyšel jsi, co jsem ti předevčírem oznámila? Mám Reného nechat, aby mu prošlo mé zostuzení? Samozřejmě, tebe neznásilnil, tak proč bys mi do toho nemohl mluvit, viď?" vyjela jsem.
"Mám právo ochránit vlastní ženu! Pochop i ty mě. To, co ti udělal, mu neprojde, ale budeš se držet zpátky. Jednou mi poděkuješ."
Zešílel, proběhlo mi hlavou.
"Není argument! Měl ses se mnou poradit, ne rozhodovat!" Jsem vytočená. "Zítra je chci mít na stole, než se spojím s Romanem," poručím, tentokrát klidně.
"Musíš se prospat a uklidnit, necháme to na ráno," řekne a lehne si zády ke mně.
Jak mám krucinál usnout, když je v sázce má budoucnost? Jestli je nezískám zpět, jsem pohřbena zaživa! Kdybych to věděla, tak mu je předám rovnou. Příště musím být opatrnější, kam dávám důležité věci.

Ráno po probuzení jsem si s Bradem chtěla promluvit, ale to překvapivé zjištění, že vedle mě neleží, mě irituje! Šla jsem se tedy podívat do kuchyně, nebyl tam. V koupelně samozřejmě také nebyl, a když jsem přišla ke dveřím, nebyly tu ani jeho boty, ani bunda. Co teď? Oblékla jsem se a pokusila se mu zavolat. Samozřejmě to nebral ani po čtvrtém zvonění. Že jsem nebyla zticha! Ozvu se raději Romanovi, ať mi s tím pomůže.
"Ještě že jsi mi to zvedl! Musím s tebou hovořit, hned. Chystám se do práce, potkáme se cestou u Olympic bulváru."
Rychle zavěsím a dám se na cestu.

"Co se děje, Thalio? V tomto čase mi nedáváš vědět. Neseš mi ty diskety?"
"Ne, Romane, má je Brad. Nemůžu je z něj dostat a ráno už doma nebyl. Kdybych to věděla hned, předala bych ti je. Mrzí mě to," pronesu nešťastně.
"Proklatě!" zakleje. "Sama bych to nevyjádřila lépe," dodám.
Zbystřila jsem a ohlédla se, jestli nás někdo nepozoruje. Když se zdálo, že je všechno v pořádku, objevila se tam neočekávaná osoba! Nutí mě to se sarkasticky pousmát. Jaká ironie.
"Tak se po dlouhé době znovu setkáváme, Thalio," ozve se host.