DON'T SAY GOODBYE

Část třináctá - Memories of the Pain

Posbírala jsem se ze země, odhodila zbraň, naposledy se podívala na Adriana a dala jsem se na útěk. Soustředila jsem se pouze na něj. Nevěděla jsem, kam běžím, myslela jsem jen na to, abych odtud vypadla co nejdřív a hlavně co nejdál! Ušla jsem asi kilometr do kopce, musela jsem se zastavit a odpočinout si. Schoulila jsem se tam u jednoho domu, znovu se mi oči zalily slzami. Stále jsem před sebou viděla Adriana a slyšela poslední výstřel, který ho složil k zemi. V uších mi znělo, 'Miluji tě, Thalio!'... Sledovala jsem tupě okolí, lidé, kteří prošli kolem, na mě udiveně hleděli a něco si přitom mumlali. Bylo mi to ale srdečně jedno, teď bylo důležité, aby mě nenašla policie, jelikož na zbrani byly mé otisky! Těžko jim vysvětlím, že jsem to nebyla já! A je divné, proč jsem měla zbraň v ruce, když někdo střílel z větší vzdálenosti? Možná byla chyba, že jsem utekla, na což je pozdě! Prostě se někde schovám! Napadlo mě zavolat kamarádce Mirandě či dokonce mé matce, ale při vzpomínce na Stefana a mého otce jsem si to rozmyslela, brrr!
Vstala jsem a pokračovala ve své cestě do neznáma. Kdo by si pomyslel, že já, dcera bohatého podnikatele, budu utíkat před spravedlností! Alespoň na malý okamžik jsem pocítila vlnu štěstí. Jak tohle všechno dopadne? Řekl mi Adrian před svou smrtí pravdu, nebo se chtěl jen zachránit na poslední chvíli? Na tohle nedostanu odpověď možná nikdy!

Dostala jsem se k tmavé uličce. Mohlo být kolem poledne. Už jsem nemohla, mám hrozný hlad a žízeň, nohy mě začínají bolet, chybí mi teplá voda na umytí, má oblíbená vůně, mé šaty a všechno oblečení! Hlavně make-up! Tohle je ta doba, kdy mi chybí všechen ten přepych, jaký jsem měla, peníze, kterými bych si mohla koupit něco pod zub. Asi začínám chápat chudé lidi. Mít hodně peněz a všechno, na co si vzpomeneš, ti nepřijde, že je tu někdo, kdo nemá ani střechu nad hlavou, drahé věci či nábytek. Musím jít dál, ale kde strávím dny a noci? Když jsem procházela uličkou zamyšlená, naproti mně šel starší pán, který se tak trochu potácel a podivně se na mě díval. Přišel ke mně a oslovil mě. Snažila jsem se o odstup.
„Slečno, jste tu sama? Tak krásná žena v těchto místech by být neměla!"
„Nejsem tady sama, přítel na mě čeká na druhé straně uličky."
„Nečeká tam na vás žádný přítel, neoslovil jsem vás, abych vám ublížil."
„Promiňte, pane, moje máma mě učila nebavit se s cizími lidmi vašeho druhu!"
Podíval se na mě zamyšleně. V jeho očích jsem viděla ne opilého muže, ale člověka, který v životě prošel něčím špatným.
„Jsem rád, že vás tak vychovala. Jsem sice opilý, ale neublížil bych vám. Jak jste se sem dostala? Když se tak na vás dívám, nebudete odsud. Spíš patříte k těm, kdo nemá nouzi o nocleh, střechu nad hlavou a vedete společenský život s největší smetánkou."
„Jak to, že toho tolik víte o člověku, kterého ani neznáte?" zajímala jsem se.
„Děvenko, když zažijete to, co já, poznáte mnohé věci o lidech, jejich původu i mnohem víc."
Mluvil spisovně s malou dávkou ironie, klidným poutavým hlasem.
„Možná bych vám mohla povyprávět svůj příběh."

„A tak jsem skončila tady. Nevím, kam jít, mám strach, že mě najdou, nemám kde spát, co jíst nebo pít. Není se ani kde umýt, převléct. Jsem zoufalá!"
„Slečno, můžu vám tykat?" zeptal se, dívajíc se mi hluboko do očí, jako by v nich něco hledal.
„Jmenuji se Diana." Díval se na mě nedůvěřivě.
„Mě můžeš říct pravé jméno, co bych z toho měl, kdybych tě udal?"
„Dobře, mé skutečné jméno je Thalia."
„Thalia, neboli řecky Thaleia, v mytologii dcera nejvyššího boha Dia, znamenající Kvetoucí? Nádherné jméno latinského původu. Máš tam někde rodinu?"
„Můj otec je z Los Angeles a matka z Venezuely. Ale jak víte, co mé jméno znamená a jaký má význam? Zajímáte se o jména nebo o mytologii?" zeptala jsem se zvědavě.
„Neměli bychom se o tom bavit na tomto místě. Bydlím na druhé straně v menším domě se zahradou a kočkou jménem Alexa. Toto jméno nenese v sobě význam."
Něco mi říkalo, že mu můžu věřit! Lepší, než se potulovat dědinou a nevědět, kam se zašít.
„Nevím proč, ale věřím vám. Vyzařuje z vás dobrota, ale cítím, že jste v životě zažili něco, co vás ranilo. Ale nechci se starat o vaši minulost."
„Řekli jsme si, že si budeme tykat, tak mi, Thalio, nevykej."

Měl to tam útulné, skoro jako byt Romana. I když na něj bych vzpomínat neměla! Kočka Alexa byla starší, hnědo-černě zbarvená a přívětivá.
„Pozná dobrého člověka stejně, jako já. Líbíš se jí. Zachránil jsem jí před majitelem, který ji týral. Trvalo jí několik týdnů, než si zvykla."
„Věděla jsem, že budeš dobrý člověk. Nikdy ti nepřestanu být vděčná za pomoc. Nevím, co bych si bez tebe počala, venku začíná být chladno."
„Není za co děkovat, ještě jsem pro tebe toho moc neudělal. Za tou chodbou je koupelna, kde se můžeš osprchovat."
„Nemám věci na převlečení, zbytečně bych se umyla, když bych si je musela znovu obléct."
„Mám tu věci po své dceři, jistě ti padnou, jsi stejně vysoká a hubená."
Bylo mi, jako bych potkala anděla. Vůbec nevím, jak se mu budu moct odvděčit, když má budoucnost není jistá.
„Tady jsou. Jsi zvyklá na jiné věci, ale snad jimi nepohrdneš." podal mi je.
„Ano, měla jsem značkové věci, jenže nejsou pro život důležité," řekla jsem a odešla.
Koupelna byla útulná, sprchový kout zachovalý. Konečně jsem na sobě pocítila teplou vodu, která smyla všechnu mou nečistotu. Sprchový gel jeden z těch nejlevnějších, ale příjemně voněl po růžích.

Věci dcery tohoto pána, o kterém nevím, jak se jmenuje, mi opravdu padly a cítila jsem se v nich snad příjemněji než v hadrech od 20 dolarů výše. Když jsem z koupelny vyšla, čekal mě s míchanými vajíčky a kouskem chleba.
„Vím, že je to lehké jídlo, ale snad tě alespoň trochu nasytí."
„Děkuji, vystačím si s tím. Ještě neznám tvé jméno." Chvíli váhal, ale potom promluvil.
„Brad," řekl jednoduše a zavládlo dlouhé ticho, než jsem promluvila.
„Těší mě. Nechci být drzá nebo připomínat staré rány, ale ráda bych věděla, proč tak inteligentní muž žije v menším domku a nežije někde ve městě ze ženou a dcerou?"
„Žil jsem," řekl bez otálení a pokračoval: „Měl jsem ženu, byt s dvěma patry, žili jsme si bez přemýšlení o tom, kde seženeme na nájem, jídlo či pití. Je to už něco přes dvacet let, co jsem přišel o všechno! Pracoval jsem v jedné společnosti, která se zabývala realitami. Měl jsem na starosti hlavně peníze, no podílel jsem se zčásti i na prodejnosti bytů. Můj zaměstnavatel byl v mých očích poctivým a férovým, jenže po letech jsem zjišťoval, že začal obchodovat s podivnými lidmi s nevalnou pověstí. Věděl, že to vím, a tak spolu s nimi zinscenovali plán, jak mě umlčet. Prodal jsem jednu vilu, která bohužel stála víc, než byla stanovená cena. Dali si tu práci, že přepsali smlouvu a zařídili to tak, abych byl v podezření já! Navíc policie našla v mém domě půl milionu dolarů, které můj zaměstnavatel nahlásil jako kradené. Přišel jsem úplně o všechno, žena s mou dcerou odešly a od té doby jsem o nich neslyšel. Jenže nejhorší bylo..."

Byla jsem beze slov, když dovyprávěl poslední část příběhu. Cítila jsem se mizerně za toho muže, co ho zradil! To, co jsem prožila já je slabý odvar. Tohle zacházení si nezasloužil, měl všechno a teď nemá nic! Ztratil svou ženu, kterou miloval, a svou dceru, pro kterou by udělal všechno!
„A co ty, nepovyprávíš mi svůj příběh?" zeptal se, aby přešel na novou konverzaci.
„Měla jsem snoubence, který se změnil na zrůdu! Myslela jsem, že ho znám, jenže jsem se zamilovala do pro mě tehdy chudého mexického zpěváka, o kterém jsem časem zjistila, že má zámožného otce. Zamilovala jsem se, snoubenec jednou zjistil, že s Adrianem čekám dítě, a držel mě v našem domě. Hlídal mě jeho kumpán, který mě zmlátil tak, že jsem o to maličké přišla. Byla jsem na útěku, před nedávnem jsem utekla ze spárů mé sestry, která mě držela v jedné garáži. Když mě propustila, někdo Adriana zabil, a od té doby jsem na útěku!"
Je těžké vzpomínat na bolest, která mě bude provázet celým mým životem...