DON'T SAY GOODBYE

Část osmnáctá - And what if this is not the end?

O pět let později: „Jak je to dlouho, co Thalia zemřela?" zeptal se Stefan Reného.
„Dnes je to pět let. Proč vytahuješ tuhle záležitost? Už není naším problémem," zakončil.
Bylo čtvrteční odpoledne, Stefan s Reném byli v práci, kde všechno klape, jak má. Dnešní den je konkurz na post sekretářky viceprezidenta Stefana Rockwella. Dostavilo se hodně žen, bohužel však ani jedna nevyhovovala kritériím. Nakonec do místnosti vstoupila elegantní dáma, mohlo jí být zhruba devětadvacet let, blondýnka s dlouhými vlasy až nad zadek, na pohled velice krásná. Tahle dáma jde na konkurz na post sekretářky? Z fleku by mohla dělat modelku. Měla na sobě upnuté švestkově zbarvené minišaty, které jí obepínaly její středně velká ňadra. Na vysokých podpatcích chodila ladně, než přišla ke dveřím a otevřela je.
„Dobrý den, jdu na práci vaší sekretářky," odvětila s úsměvem.
„Poprosím vás o vaši referenci," řekl, aniž by jí oplatil pohled.
„Zajisté. Tady je."
Dívala se na něj sebejistě, no on stále zahleděný do papírů.
Když si prohlédl její složku, konečně se na ni podíval. Byl jí zcela omámený, že nebyl schopen slova. Žena však nezahálela a opět se na něj usmála.
„Tak co myslíte, hodím se na tu práci?"
„Jste krásná," vypadlo z něho namísto odpovědi. „Promiňte, slečno, smím znát vaše jméno?"
„Zajisté. Mé jméno je Carmen Dobsonová."
„Slečna Dobsonová, nebo jste se vdala?" zeptá se pro jistotu.
„Ano, jsem vdaná. Mění to snad něco na věci?" zaváhala na chvíli.
„Jistěže ne. Dělala jste sekretářku pro firmu 'Dario Venez' pět let, ale vypršela vám smlouva. Všechno ostatní je velmi působivé, myslím, že nemusíte hledat dál."

„Kdy mi dáte konečnou odpověď? Mám konkurz ještě v jiné firmě," řekne sebejistě.
„Do 24 hodin se vám ozveme. Na 99,9% tu práci máte. Potřebujeme pro firmu zodpovědné, spolehlivé a samostatné zaměstnance, kteří umí jednat s lidmi a jsou ochotni pracovat i přesčasy. V předchozí firmě s vámi byli spokojeni, věřím, že budeme i my tady," usměje se.
Zazvonil telefon, přišla za Stefanem jeho manželka. Už ve dveřích byla tato žena velmi sebejistá, působila hodně nepřístupně. Nedívala se na Carmen moc nadšeně; obě byly velmi krásné, ale hodně rozdílné už na první pohled. Manželka Stefana měla jemně natočené hnědé vlasy sepnuté do drdolu, hnědé oční stíny, více vrstev černé řasenky a silnou vrstvu make-upu. Carmen měla oči orámované kajalovou tužkou, světle hnědé oční stíny a minimum make-upu, jelikož její tvář byla téměř bez chybičky. Přišla ke Stefanovi, jako by jí chtěla Carmen přebrat manžela.
„Ahoj, miláčku," políbí ho na ústa.
„Vítám tě, zlato," odvětí jí a obrátí se na Carmen. „Paní Carmen, toto je má manželka, kterou tu uvidíte velmi často, Miranda Rockwellová," představí je.
„Těší mě, paní Rockwellová, jmenuji se Carmen Dobsonová," a podá jí ruku.
Miranda se na ni povýšenecky podívala, ladně podala ruku, kterou po jemném stisku náhle oddělila od Carmeniny.
„Přišla jsem se jenom zeptat, jestli platí ten dnešní večer?"
„Jistě, miláčku, stavím se pro tebe v osm hodin."
Vášnivě se políbí.
Carmen je chvíli pozorovala, ale nakonec se rozhodla rozloučit se.
„Budu čekat na váš telefonát, pane Rockwelly." a odejde, aniž by dostala odpověď.

Na druhý den seděl Stefan opět ve svém křesle, prohlížel si znovu spis Carmen Dobsonové a nemohl spustit oči z její fotografie. Na chvíli se zahleděl před sebe, poté zvedl telefon a rozhodl se jí zavolat. Několik vteřin trvalo, než to zvedla.
„Dobré poledne, paní Dobsonová. Volám ohledně práce sekretářky. Prezident společnosti, René Stewart, by s vámi rád mluvil, než vás zaměstnáme."
Carmen byla podle mluvy velmi ráda, domluvili se na odpoledne. Kolem 14. hodiny byly vpovzdálí slyšet dámské kroky, které se přibližovaly ke dveřím kanceláře Stefana Rockwella. Byla to Carmen Dobsonová. Po zaklepání vstoupila a usmála se.
„Tak jsem tady, jsem moc ráda, že jste se mi ozval."
„René Stewart by s vámi ještě rád hovořil, pojďte prosím se mnou."
Z Carmen bylo znát, že je malinko nervózní. Kanceláře nejsou daleko od sebe.
„Vedu ti Carmen Dobsonovou, uchazečku o místo sekretářky, jak jsem ti říkal."
Carmen měla na sobě upnuté černé šaty nad kolena, vypadala sexy, ale zároveň elegantně. Měla jednoduchý make-up a kouřové černé stíny, tužkou na oči. René vstal prudce ze židle.
„Velmi mě těší, slečno Dobsonová. Jsem ředitel společnosti. Kdybych věděl, že budete tak dokonalá, hned bych vás bez váhání vzal!" podbízel se jí.
„Děkuji vám, ale chtěla bych podotknout, že se nespoléhám na svou krásu, ale na schopnosti pracovat! Prosím, posuzujte mé kvality a zkušenosti, ne vzhled!" uvedla to na pravou míru.
„Podívejte, slečno, vzhled má také svou váhu. Lépe se dívá na takovou, která upoutá na první pohled, než nějakou, která nemá osobité kouzlo," začal bránit své přesvědčení.

„Jelikož jsem si přečetl vaše spisy, jste bezúhonná, máte hodně zkušeností, dobře vypadáte a navíc sekretářku potřebujeme už dnes," natáhl ruku, aby stiskem mohli stvrdit spolupráci.
„Takže kdy mám začít?" usmála se a po menším váhání mu gesto oplatí.
„Pokud chcete, klidně hned," odpověděl s úsměvem René.
„Ukážu vám vaši pracovnu, pojďte prosím se mnou," nabídl se Stefan.
Carmen souhlasila a když se za nimi zavřely dveře, René se na několik vteřin zamyslel a potutelně se usmíval. Kdo ví, co se v jeho mysli právě odehrávalo!
„Tady budete pracovat. Není to daleko od mé pracovny, takže když vás budu nutně potřebovat, stačí projít touto chodbou. Snad se budete cítit pohodlně,"
Ukážal jí s úsměvem pracovnu.
„Určitě budu! Myslím, že budu spokojená," odpověděla také s úsměvem Carmen.
Když Stefan odešel, posadila se na židli. Na stole po její pravé ruce se nacházel počítač a po levé telefon. Seděla zamyšlená a netvářila se při tom moc šťastně. Člověk by si mohl myslet, že bude šťastná, že tuto práci dostala jako žena, která má tolik zkušeností a v bývalé práci si jí vážili a důvěřovali jí. Zůstala v této pozici nejméně pět minut, pak se konečně začala věnovat práci. Na první telefonát nemusela čekat dlouho.
„Dobrý den, tady Carmen Dobsonová, sekretářka společnosti Darela's Company. ... Ano, dobře, dnes kolem šestnácté se zastavíte. ... V pořádku! ... Na shledanou."
Osoba zavěsila a Carmen se přepojila do kanceláře Rockwella.
„Pan Heideger by se měl za vámi dostavit kolem 16. hodiny. ... Ano, ovšem!"
Zavěsila sluchátko a povzdechla si. Potom začala dělat něco na počítači.

Navečer se Carmen rozhodne projít se, aby stále jen neseděla; kdyby slyšela telefonát, jistě by ho zvedla včas. Byla moc krásná, ale jako by něco skrývala nebo prožívala zlé časy! Možná taková prostě je – samostatná, je těžké vidět jí do hlavy, klidná až rezervovaná. Naslouchá, neskáče do řeči, ale nepřemýšlí o dané věci moc dlouho a řekne od srdce svůj názor či stížnost. Za pár minut má přijít za Rockwellem Heideger, pomyslela si a pomalu se vrací do své kanceláře. Kdykoliv se hnula nebo jen prošla kolem zaměstnanců, obraceli se na ni a obdivovali ji; ženy možná tajně záviděly. Venku prší, fouká trochu studenější vítr, slunce svítilo pouze dopoledne. Nálada akorát tak na spaní. Po delší odmlce opět zazvonil telefon.
„Dobrý den, tady Carmen Dobsonová, sekretářka společnosti Darela's Company. ... Ano, paní Rockwellová, váš muž je ve své kanceláři. ... Děkuji, mám se dobře, co vy? ... Ano, přepojím vás."
„Pane Rockwelle, volá vaše žena, je na trojce. ... Určitě."
Carmen neměla moc dobrý pocit z Mirandy. Dívala se na ni, jako by jí chtěla odloudit manžela, i přesto, že je také vdaná! Po chvíli byly slyšet pánské kroky; 'zřejmě to bude ten pán,' pomyslela si. Když už byl u její kanceláře a Carmen na něj pohlédla, trochu se zalekla. Díval se na ní přemýšlivě a potom se ozval...
„Werner Heideger, pan Rockwell už mě očekává."
Znovu se na ni podíval.
„Neznáme se odněkud? Jste mi povědomá. Jistě, já vás přece znám! Tohle když zjistí Stefan..."