DON'T SAY GOODBYE

Část čtrnáctá - Time to start again

Strávila jsem u něj půl roku, konkrétně v Kanadě. Milovala jsem tuto krajinu v zimě a užila si sněhu. Brad pracuje v místním obchodě se smíšeným zbožím, kde si přivydělávám ve skladu a občas vypomáhám za pokladnou. Dělala jsem více věcí. Kdyby mě viděl pracovat otec nebo kdokoliv z naší společnosti, nevěřil by vlastním očím a odskákala bych si to nesmyslným vykládáním o tom, že žena na úrovni, jaké jsem já, nemá co dělat v obyčejné práci. Ten by mě stejně nejraději viděl po boku Stefana a našich dětí, které by vychoval k obrazu svému! Byla jsem neskutečně šťastná, že se dokážu postavit na vlastní nohy bez popostrčení. Je úžasný pocit koupit si jídlo a oblečení za vlastní vydělané peníze. Jestli si mysleli, že jako žena nestojím za nic, tak teď ať se přijdou podívat! Brad taky sedí za pokladnou. Mám pocit, jako by se mu to tu příčilo; kéž bych mohla zřídit nějakou firmu a zaměstnat ho. Za to, jak mi pomohl, bych se obětovala.
„Thalio, můžeš jít z práce dřív, já už to za tebe dodělám," řekl mi spolupracovník Dan.
„To je v pořádku, Dane, stejně nemám co dělat, ale děkuji ti," odvětila jsem.
„Děláš tady nejvíc, zasloužíš si odpočinek." řekl mi s úsměvem.
„Já odpočívala celý život, zvládnu to." oplatila jsem mu úsměv.
„Ty jsi nemusela pracovat?" vyzvídal osmnáctiletý Daniel.
„Byl by to dlouhý příběh, Dane, teď se to nehodí."
„Můžu tě pozvat na večeři?" zeptal se hbitě.
„Pozvání na rande?" zasmála jsem se. „Bude mi čtyřiadvacet, jsem na tebe stará."
„Ber to, jak chceš, nabídka platí po celý den," odvážně na mě mrknul.

Nakonec jsem jeho nabídku přijala, dohodli jsme se, že každý bude platit sám za sebe.
„Jsem rád, že jsi se mnou šla!"
„Opravdu si z toho nic neslibuj, je to jenom kamarádská večeře, okay?"
„Tobě hodně záleží na věku že? To jsem tak nezajímavý nebo dětinský? Nevšimla sis, že se mi už hodně dlouho líbíš? Na tuhle příležitost jsem čekal. Zamiloval jsem se!"
Úplně ve mně zatrnulo, nemělo to zajít až tak daleko! Nechci mu zlomit srdce.
„Nejde jenom o rozdíl našeho věku! Já tě nemůžu milovat, v mém srdci je pouze jeden a navždy tam zůstane. Promiň, jednou se zamiluješ, ale do mě nesmíš!"
„Tak proč s ním nejsi?" zeptá se vážným tónem.
Na chvíli jsem ztratila řeč, stále to bolelo.
„Zabili ho! Proto s ním nejsem, ale nemůžu milovat jiného!"
„Zabili, kdo?" zeptá se vystrašeným, ale chápavým hlasem.
„To je něco, co já nevím. A nemůžu to zjistit, utekla jsem před pravdou."
„Nevěděl jsem. Měla bys dát šanci někomu dalšímu, být znovu šťastná s jiným."
„Nedělej mi to ještě těžší, než to je, prosím!" zvýšila jsem mírně hlas.
Dojedla jsem, použila ubrousek, položila ho na talíř a zvedla se k odchodu.
„Můžu tě alespoň vyprovodit?" zvedne se ze židle a popojde ke mně.
„Jenom před barák a hned půjdeš k sobě domů, v pořádku?"
„V pořádku," řekne mírně skleslým hlasem.
Když jsme dorazili k domu Brada, zadíval se mi Daniel hluboko do očí. Chvíli jsem ho pozorovala taky, ale pak jsem zrak odvrátila. Využil příležitosti, otočil hlavu k mé a dlouze mě políbí. Ze začátku jsem se nebránila, ale uvědomila jsem si to a od sebe ho odstrčila.
„Prosila jsem tě, abys hned odešel! Najdi si někoho ve svém věku a na mě zapomeň! V práci k sobě budeme přistupovat jako kolegové, nic víc! Dodělej školu, najdi si pořádnou práci. Na to ostatní máš čas!" mírně jsem na něj vyjela a zabouchla za ním dveře.

„Kde jsi byla?" zeptal se mě ustaraně Brad.
„Něco pojíst," odpověděla jsem.
„Viděl jsem tě s Danem. Viděl jsem, jak tě políbil. Není mezi vámi něco?"
„Mezi mnou a ním? Je to ještě dítě. Vysvětlovala jsem mu své důvody i ty, které jsou pro jeho dobro! Už se to nebude opakovat," řekla jsem, věříc tomu.
„Thalio, možná by bylo lepší nepokoušet osud. Není čas začít znovu žít? Odejít někam pryč, vzít peníze, co sis vydělala, nasednout na autobus a užívat si svobody? Jistě si najdeš i jinde práci. Klidně ti přispěju! Víc pro tebe stejně udělat nemůžu."
Sedla jsem si do křesla, oči se mi zalily slzami, cítila jsem se bezradná.
„Odejít a začít nový život? Sama? Mám strach, že selžu, že vyčerpám všechnu sílu. Bojím se začít znovu!"
„Málo jsem tě naučil? Nesmíš se nikdy vzdávat, litovat se! Musíš po každém pádu vstát a jít dál. Věřit, že všechno zvládneš, měj víru v Boha, ten ti ukáže cestu. Nestáhni se do sebe, i kdyby ti šlo o život. Buď hbitá a vnímej, co se kolem tebe děje. Jsi silná osobnost, jen máš strach."
„Vím, že máš pravdu, radil jsi mi dobře! I kdybych odešla, nikdy na to nezapomenu. Vrátím se a oplatím ti každou jednu pomoc!" utřela jsem si slzy.
„Nic nechci, bude mi stačit, když mi dáš vědět, že jsi nalezla své štěstí a správnou cestu."
„Byl jsi mi dobrým přítelem a rádcem. Děkuji," objala jsem ho.
Když jsem ulehla ke spaní, promítl se mi před očima celý život. Od narození až po současnost. Brad měl ve všem pravdu, nesmím na jeho slova zapomínat, musím se činit! Bude to, jako bych se znovu učila chodit a stát na nohách, neupadnout, a když, otřepat se a pokračovat dál. Co se má stát, stane se! Jakou cestou se vydám, bude záležet jenom na mě.

Druhý den jsem předstírala, že se předchozí večer nic nestalo. Snažila jsem se Danovi vyhýbat, ale šlo to stěží. Když se naše pohledy střetly, jeden z nás vždycky pohled upřel jinam. Cítila jsem se trapně, ale nemohla jsem za to, že se do mě zamilovat. Láska má však mnoho podob! Zašla jsem do skladu pro bednu s minerálkami, abych je mohla poskládat do skleněných vitrín. Když jsem se ze skladu vrátila a začala je tam ukládat, všimla jsem si muže v černém, který si všechno podrobně prohlížel a měl ruku v kapse. Nakonec jsem to nepovažovala za důležité a pokračovala. Po několika vteřinách jsem uslyšela výstřel, během kterého jsem leknutím upustila skleničku a skrčila se k regálu. Uslyšela jsem někoho, jak oznamuje, že se jedná o přepadnou loupež. Doplazila jsem se k nim blíž, a Brad si mě všiml, naznačoval, abych se vytratila zadním východem. Nechtěla jsem ho tam nechat, ale jeho pohled mi naznačil, že to bude pro mě nejlepší. Kývla jsem hlavou a potichu se odebrala k východu. Podivné bylo, že si mě nikdo nevšiml, snad to bylo tím, že se soustředili na jeden bod. Venku mě ale čekalo další překvapení. Asi 500 metrů ode mě stála u auta žena, která mi hodně připomínala Mirandu. Musela jsem se zajít přesvědčit.
„Mirando, ty a tady v Kanadě? Kde se tu bereš?" oslovila jsem ji vzrušeně.
„My se známe?" zeptala se, nepoznávajíc mě.
„Thalio, přítelkyně moje! Kde se tu bereš ty? Stefan řekl, že jsi zmizela!"
„Stále žiješ v LA?" zeptala jsem se zvědavě, plná radosti, že ji opět vidím.
„Právě se tam vracím. Nepojedeš se mnou? Nebo jsi tady s Adrianem?"
„Adriana zabili," odpověděla jsem sklesle. „A tam se nevrátím, při vzpomínce na Stefana mám strach!"
„Moje krásná, on už tam nežije. Mám byt volný, můžeš bydlet zatím se mnou."
„Ráda se s tebou vrátím do LA," odpověděla jsem s úsměvem. „Jenže přepadli obchod, ve kterém pracuje člověk, který mi pomohl. Nerozloučila jsem se a mám o něj obavy!"
„Myslíš ten obchod VERA? Stává se to tam často, bude v pořádku."
Naposledy jsem se rozhlédla a povzdechla si. Cestou jsme si měly co povídat, vzpomínaly jsme na staré časy, situace, které jsme musely překonávat, probraly jsme téměř všechno. Ubíhalo nám to rychle, když jsme dorazily až k jejímu domu.
„Wau, zvenku tvůj dům vypadá dokonale."
„A počkej, co uvidíš uvnitř! Zatají se ti dech!" slibovala mi Miranda.

U prahu jsem zahlédla mužské boty a podivila jsem se. Neřekla mi, že tam žije s přítelem; prozradila to, až když jsem se jí na to zeptala. Když otevřela dveře, stál tam muž. Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou, opravdu se mi zatajil dech.
„Už nikdy ode mě neodejdeš!" a zabouchl dveře po našem vkročení dovnitř...