DON'T SAY GOODBYE

Část jednadvacátá - Day D

„Slečno, jste v pořádku?" ozval se hlas neznámého muže.
Carmen chvíli nemohl probrat, ale potom otevřela oči.
„Vypadám, že jsem v pořádku?" zeptala se tlumeným hlasem.
„Mám někomu zavolat?" zeptal se mladý muž.
„Mám opodál auto, netřeba nikomu volat," řekla a vstala ze země.
„Jste příliš klidná, možná byste měla zajet do nemocnice na prohlídku," řekl ustaraně.
Carmen se na něj jen podívala a beze slov zamířila ke svému autu.
Muž jen zakroutil hlavou a sledoval její kroky, aby si byl jistý, že dojde v pořádku k autu.
Carmen otevřela dveře od auta a opatrně nastoupila. Chvíli tam jen tak seděla, ruce na volantu, z tváře jí stékala slza, další už potlačila a odjela z garáže.

Další dny se Carmen rozhodla strávit doma, vzala si náhradní volno, aby nemusela čelit Renému po tom všem, co jí způsobil! Diskety měla pořád u sebe a přemýšlela, co s nimi dál. Vzpomněla si na starého 'přítele' a rozhodovala se, jestli se na něj obrátit se vším příkořím, kterých se jí dostalo. Nakonec se k tomu přeci jen odhodlala, i kdyby tím šla sama proti sobě. Už dál nemohla!
„Zdravím tě! Poznáváš mě podle hlasu? ... Ano, jsem to já ... Nebudu to řešit po telefonu, prosím, sejděme se tak za hodinu u staré budovy na rohu Olympic bulváru, jistě víš, kde to je!"
Když zavěsila, přehrávala si vše v hlavě. Věděla, že jde na jistotu, znala všechna rizika, ale i přes ně to hodlala podstoupit. Není pro ni lehké po letech vyjít se vší pravdou ven, koneckonců je to jako jít s kůží na trh...
„Musíš, Carmen, musíš! Musíš ji nechat za sebou a přijmout své skutečné já, všichni ho budou muset přijmout. Tak jako Stefan či René!" chlácholila a dodávala si odvahu

O hodinu později: „Thalio, jsi to ty!" odvětil muž, se kterým se měla sejít.
„Ano, Romane, jsem to já!" odvětila Carmen, nyní Thalia, bez lží a sebezapírání.
„Myslel jsem, že už o tobě nikdy neuslyším!" vyřkl vzrušeně.
„Nepodivuješ se, že jsem se ozvala zrovna tobě?" zeptala jsem se ho.
„Ale ano, podivuji. Jen si to potřebuji v hlavě srovnat. Vysvětli mi to, nechápu tomu!"
„Dobře, začnu s celým příběhem, podstatným pro to, proč jsme tady!"
„Má sestra, alespoň doufám, byla obětí Stefana, stejně jako já, nebo má tehdejší kamarádka, Miranda. Cenu života zaplatila taktéž nevinná oběť zosnovaného plánu jak se mě zbavit - Adrián Montalvo, kterého jsem milovala snad víc než kdy Stefana! Můj nynější manžel, Brad, mi byl největší oporou v těžkých dnech, zná mé nejniternější tajemství, je také obětí, tentokrát však mého otce, Reného, který ho obral o vše – čest, milovanou ženu a jejich dcerku, dům..."
Přerušila jsem své vyprávění při vzpomínce na tu zrůdnou věc, které se René dopustil, nedokázala jsem ze sebe dostat slovo, musela jsem si na chvíli dát pauzu.
„Jsi v pořádku, Thalio?" zeptal se mě ustaraně.
„Ani ne..." hlesla jsem.
„Nemusíš pokračovat, můžeme jindy."
„Budu pokračovat, nemohu už dál mlčet," opět hlesnu.

„O tom je těžké hovořit, když tě znásilní vlastní otec! Carmen ho neomlouvá, je to jen šikovnost chirurgů, kteří mi navrátili tvář a pozměnili ji k nepoznání. To mu nedalo právo násilně si vzít ženu! Werner mě teď vydírá spisy o mně, které zničí vše, co jsem plánovala k pomstě krok za krokem! Mám diskety, které usvědčují firmu Darela's Company z podvodů, a nevím, nač mu budou... A proč jsem se po tom všem obrátila na tebe? Jistě si vzpomínáš na Simonu a na únos, takže tě nepřekvapuje má přítomnost. Pořád tápeš?" pousměji se.
„Ty jediný mi můžeš pomoct! Právě tobě nejvíc důvěřuji! Jsi mazaný, ale někdy i hodně předvídatelný!" podpichuji ho se smíchem
„Tak ti děkuji, Thalio! A stejně tě rád vidím!" řekne a obejme mě.
„To já tebe taky! Projdeme si plán? První na seznamu je Werner Heideger..."

Napustila jsem si horkou vanu a naložila se do ní. Konečně nastala úleva, že už nemusím být Carmen Dobsonová, ale Thalia Dobsonová, bývalá Stewartová, jejíž příjmení jsem se zbavila jednou provždy a nemíním se k němu vracet. NIKDY! Zavřela jsem oči, volně dýchajíc a zbavujíc se neduhů. Oddávala jsem se příjemným pocitům, mé koutky úst se mírně nadzvedly, když jsem slyšela jemné kroky.
„Odpočíváš, miláčku?" zeptá se Brad a políbí mě něžně na ústa.
„Klidně se připoj, drahý můj," kouknu na něj a usměju se.
„Lákavá nabídka. Náš syn je u babičky, tak se nerozmýšlím dvakrát!"
Celou tu dobu mi dával tolik lásky a něhy, nikdy ne rány. Tolik ho miluji!
„Jak to bude dál?" zeptá se, čekajíc na odpověď
„Co konkrétně myslíš?" zeptám se, přitom mi je jasné, o čem je řeč.
„Musím to dovést až do konce," pokračuji. „První na ránu půjde Werner. Mluvila jsem s Romanem, souhlasí. Vím, že jdeme do rizika, avšak neustoupím!" řeknu rozhodně.
„Thalio, lásko. Říkal jsem ti, abys mu nevolala. Jak mu můžeš po tom všem důvěřovat? Opravdu mám přijít i o tebe?" prosebně namítne.
„Brade, neohrozím nás dva! Zbavím se těch sviní, co nám oběma kdy ubližovali!"

Osušila jsem se, oblékla noční košilku a zalehla.
„Nemíním se dál o tom bavit, Brade. Ty víš, že mě nic nedokáže zastavit!"
„A to je právě ta chyba! I ty se jedné dopouštíš! Kašlu na všechna příkoří, proč nemůžeš zapomenout a dát šanci nám dvěma? Stačí přerušit veškeré kontakty."
„Nemůžu!" pronesu tiše, stydím se.
„Důvod?" zeptá se a já se rozbrečím. Nechápe.
„Můj otec. Znásilnil mě, svou vlastní dceru!" rozvzlykám se.
„Prosím? Ta zrůda! Zabiju ho vlastníma rukama!" zmocnila se ho zloba.
„Ne!" řeknu rázně. „Podám si ho sama!" rozhodnu se.
„Jsi šílená! Když je Roman na tvé straně, proč je nedopadne sám?" zeptá se.
„Bez důkazů? Těžko, ty mám v rukou já! Důvěřuj mi!"
Víc nechci.

Nastal den D! Dneska je tvůj den, Wernere! A bude tvým posledním!
„U telefonu Carmen. Mám vše potřebné. Kde se sejdeme? Tam, kde minule? Nebude to nebezpečné? Dobrá, v jednu ráno tam budu!" a mírně rozrušená zavěsím.
„Ahoj, Romane," vytáčím další číslo. „Mám se s ním sejít dnes v jednu hodinu ráno na parkovišti firmy Darela's Company... To vážně netuším, proč zrovna tam. OK, vidíme se! Má prosba je prostá – buď tam v tu správnou dobu a ve správný čas ho dopadni. Spoléhám se na tebe!"
Nervozita by se dala krájet! Dnes v noci se zbavím největší hrozby! Pak to snad bude jednodušší dopadnout ty zbylé dva!
„Brade, nadešel můj čas! Dám na sebe pozor, miláčku," pošlu vzdušný polibek.

Jedna hodina, nervózně přešlapuji z místa na místo, dokud nepřišel Werner.
„Máš vše, co jsem chtěl?" zeptá se rázně.
„Máš ty vše, co jsem chtěla?" rázně odvětím.
Ukáže mi složku se všemi informacemi o mé pravé identitě, poté já jemu diskety.
Když došlo na předání a Werner se chystal odejít, objevil se Roman a míři na Wernera zbraní.
„Policie, zatýkám vás za maření vyšetřování!" zvolá na Wernera.
Ten se dal na útěk. Naštěstí jsem nebyla v přílišné blízkosti, abych se stála rukojmím Wernera, ale má intuice mě vybízela k jeho sledování. Neváhala jsem a vydala se autem za ním. Nebyl tak daleko, opodál jsem si všimla vozu, nejspíše jeho odvozu. Neváhala jsem a dupla na plyn, byl tak blízko! Nastal obrovský náraz, v hlavě mi drnčelo, pamatuji si jen tělo na zemi a skřípot pneumatik onoho auta ujíždějícího z místa činu...