Milovat znamená promíjet (Dramione FF, AK 2020)

26.

„Tam asi někdo bude." poznamenal po chvíli Blaise, když už byli od né chatky jen odhadem dvacet metrů, stáli na kraji mýtiny.

„Super postřeh." poznamenal trochu jedovatě Draco a jako první z všech se vydal dopředu. Nebylo na co čekat. V pravé ruce pevně svíral hůlku, pro případ nutnosti, protože v této době si člověk nemohl být jistý naprosto ničím ani nikým.

Přišel až k jednomu z oken a našpicoval uši, trochu jako netopýr a zaposlouchal se do okolních zvuků – na chvíli se mu totiž zdálo, že slyší hlasy, hovor.

A nezdálo se mu to. Opravdu, když se opatrně naklonil přes parapet a pohlédl do okna, ze kterého světlo vycházelo, uviděl, od koho ty hlasy pochází. A i přes to překvapení z toho, kdo se to uvnitř chatky nacházel, zaměřil pohled na kudrnatou čarodějku, která seděla na kraji pohovky, v němu otočení bokem, a zuřivě gestikulovala.

Chvíli na ni hleděl, ale poté, když uslyšel další kroky a otočil jejich směrem hlavu, obrátil pozornost k jejich původcům, tedy zbylým zmijozelským návštěvníkům.

„Kdo tam je?" zeptal se téměř s výrazem natěšeného zvědavého dítěte Blaise a ještě, než mu Draco stihl odpovědět, se naklonil k okénku a málem u toho urval starý parapet, o který se opíral.

„No to si děláš srandu, ne? To jsou lvíčata!" s nadšeným úsměvem, o kterém si alespoň Draco a podle výrazů i Pansy o Theo nebyli vůbec jistí, jestli je hraný nebo je tento čokoládový čaroděj opravdu tak nadšený.

„No fajn." nahodil zpátky normální výraz a otočil se po ostatních. „Co teda chceme dělat?"

Draco se zamyšleně znova naklonil do okýnka – jako první v úvahu samozřejmě připadalo urychleně zmizet, ale najít je tady takto, když o nich očividně neví, vypadalo jako docela dobrá příležitost trochu si šplhnout u ostatních smrtijedů, kteří by je možná konečně začali brát trochu vážně.

Ale i tuto myšlenku rychle zahodil, protože i když by se od něj toto chování očekávalo, připadalo by mu příliš... zbabělé. A cítil by se jako obrovský podrazák.

Nechápal tyto svoje pocity – přece byl vychován tak, aby byl přesně takový, vždychi to do něj hustili, tedy kromě matky, která se k tomu radši nevyjadřovala. Teta, co zrovna nebyla v Azkabanu, rodinní přátelé a známí, otec. Ten hlavně.

Značně znechuceně zakroutil hlavou ve snaze tu myšlenku zahnat – přesto ji však v hlavě měl pořád, jen ji nijak blíže nerozebíral a nepřemýšlel nad ní. Byla tam od doby, co si tohle uvědomil – už několik let.

A tak, možná i kvůli nějaké zatracené (sebe)lítosti, na kterou sice nevěřil a potlačoval ji co nejvíc, co to šlo, se rozhodl k variantě, že si díky nim šplhnout u ostatních, nepřiklánět. Zatracené potlačované pocity negativního rázu.