Milovat znamená promíjet (Dramione FF, AK 2020)

7.

Blonďatý kouzelník vyslal na svoji protivnici, proti které sice zprvu bojovat nechtěl, ale nakonec ho k tomu okolnosti, kterými se rozuměl její útok, další z kouzel, která se pro tuto příležitost hodil a využil jejího lehkého zaváhání, aby se dostal až téměř k ní. V hlavě se mu formoval nápad, sice ze začátku nenápadný, přehlížený a nejasný, ale nakonec přesně věděl, co že to chce vlastně udělat.

Obratně uhnul Hermionine kouzlu a úspěšně se mu podařilo ji odzbrojit. Usmál se - tohle vypadalo jako docela hezká a rychlá výhra, bez větší námahy a ztrát či zranění. Bohužel jenom vypadalo, a to do chvíle, kdy se po něm sice odzbojená, ale přesto pořád bojeschopná čarodějka, ohnala pěstí a následně ho málem, kdyby v poslední sekundě neucukl na stranu, kopla kolenem mezi nohy.

Ta teda umí bojovat, pomyslel si Draco, ale přesto ho to nijak z míry nevyvedlo - měl proti ní výraznou výhodu, tedy svoji hůlku. Stačilo by jediné mávnutí a mě by nad celou situací kontrolu.

Stačilo by. Pokud by dostal tu možnost.

Ale tu nedostal, protože mu Hermiona skočila po ruce a on vážně nečekal, že ho do ní prostě kousne. Že ho prostě hryzne do ruky, jako nějaká krysa, bobr nebo prostě debil, jak by někoho takového nazval právě Draco. Ničím takovým sice nebyla, rozhodně ne některým z těch zvířat, protože zvěromágem podle toho, co věděl, ještě neměla možnost se stát, ale její zuby měly podobný stisk.

Kdyby si rychle neskousl jazyk, jistě by minimálně sykl, leknutím a bolestí zároveň, protože to nečekal a on takový nečekaný útok bolí vždycky o něco víc a stisk Hermioniných zubů, jinak zarovnaných v úhledných řadách, ale teď spíš připomínající nějakou promyšlenou zbraň, byl prostě vážně silný.

Ačkoliv on takový vývoj situace nečekal ani jedne z nich, i pro Hermionu to bylo velmi spontánní a dřív i nemyslitelné rozhodnutí, udělat něco takového. Ale co jiného mohla dělat, když ji nic jiného použitelného nenapadlo?

Ovšem, byla by to hanba, kdyby ji Draco nesetřásl, takže prostě rukou ucukl a protože Hermionin stiskl nebyl dost silný na to, aby ho udržela, na to by musela ještě značně trénovat a či se nechat v tomto ohledu nějak uměle vylepšit, přepadne dopředu a v tu chvíli měla pusu plnou prozměnu písku, který znechuceně vyplivla vedle sebe.

Naštvaně se tedy vyhrabala zpátky na nohy, už v tu chvíli vymýšlela, co že to chce vlastně udělat, ale to už jí ke krku přiložil blonďatý čaroděj svoji kouzelnickou hůlku. Jo, tak v tomto ji porazil téměř na plné čáře.

"Takže, Grangerová, vyhrál jsem. Přiznej si to, jsme prostě lepší." zasyčel ji s úsměvem nebo minimálně s výrazem úsměvu podobném, který dokázal, do ucha a ona si to opravdu přiznat musela - porazil ji, ale to neznamenalo, že byl lepší. Přiznat si něco takového by bylo prostě hluboko pod její úroveň.

"Možná jsi vyhrál, ale stejně jsem lepší já." odsekla mu značně naštvaně, tohle si prostě vážně přiznat nemohla a chtěla, aby to věděl.

"V čem jsi, prosím tě, lepší?"

Třeba v tom vědomostním desetiboji, napadlo Hermionu, ale radši to z úst nevypustila - objektivně to sice byla pravda, ale podotýkat to v takovou chvíli by jí moc k dobru nepomohlo.

"No nic, Grangerová, já mizím. To, co jsme potřeboval, už mám." zazubí se na ni nakonec Draco po chvíli jejího ticha, před obličejem jí zamává jejím přenášedlem, jedním ze dvou, které Fénixův řád vlastnil a které jí bylo propůjčeno pouze pod výhružkou smrti za jeho ztracení, rozbití či jakéhokoliv jiného poškození, a zmizel se stálým úsměvem na rtech s ním zmizel kdo ví kam.

"A sakra." zmohla se pouze na tiché zakletí následované několika dalšími nepěknými nadávkami, které by se rozhodně k nějaké slušné dívce, kterou ona po většinu času byla, nehodily, ale k takového situaci prostě nic jiného říci nešlo.

Tohle byl pro ni prostě ukázkový případ přísloví z bláta do louže, tedy v jejím případě spíš do písku.