My life as Speedy

15.

Šílená bolest po celém těle. Ostré paprsky světla. Smrad nemocnice. Nic z toho nenasvědčovalo tomu, že bych teď ležela ve své posteli. Pomalu jsem se promrvila na nepohodlné matraci a otevřela oči. Ani jsem se nestihla nadechnout a už se mi kolem krku někdo omotal. Malá, zrzavá - Amy. Úlevně jsem vydechla, když se ode mě odtáhla a zmateně se na ni podívala s otázkou v očích. Než ale stihla něco říct, dveře pokoje rozrazily dvě osoby - mí rodiče.
,,Bože můj Daisy co se ti to stalo?" Vyjekla vyděšeně a vrhla se mi kolem krku se slzami v očích. ,,Měli jsme takový strach holčičko naše" přidal se k ní táta. Stále stejně zmateně jsem koukala na Amy. Byla jsem zmatená a nepamatuju si, jak jsem se sem dostala. Pak mě to udeřilo jako blesk. Byla jsem ve škole. Celá se třásla. Byl tam chlap, který mě mlátil svou kovovou rukou. Když jsem mu ránu chtěla oplatil, bolest byla jen na mé straně. Pak si pamatuju jak jsem s šilenou bolestí ležela na zemi a viděla jsem jen Flashe, jak se nade mnou sklání s vyděšeným výrazem.

Dostala jsem pěkně na frak

,,Co se stalo?" Vrátil mě do reality vyděšený hlas mé matky.
,,Doktoři řekli, že ji sem přinesl jakýsi muž v červené obleku s maskou na obličeji a jen řekl, že ji našel pod troskami." Kňukla Amy, když viděla, že já se moc k odpovědi nemám. Moji rodiče ji věnovali dost nechápavé a zmatené výrazy. A já se div nezhroutila. Snažila jsem si hrát ma hrdinku a málem bych přišla o život, nebýt jeho.

Následující den jsem proležela doma. Doktoři mě pustili domu s údivem ve tváři. Tři zlomená žebra, hromada modřin, zlomený nos a já druhý den byla skoro jako nová. Nehodlala jsem se k tomu vyjadřovat, ani to nemělo smysl. Jen jsem zklamaná z toho, jak moc jsem selhala šla domů. Rodiče mi jen řekli, že musí na rychlo odjet a že se zítra odpoledne vrátí. Takže si tady sedím na verandě, popíjím horké kakao a pozoruju hvězdy nade mnou. Najednou, naprosto z ničeho nic mě ovál vítr.

Zvláštní

Postavila jsem se, abych si došla pro deku, když v tom tam stál Flash.
,,Daisy..." začal, ale já ho nehodlala vyslechnout.
,,Přišel jsi mi říct 'já ti to říkal?' Protože jestli jo, nech si to pro někoho, kdo je na to zvědavý." To poslední, co teď chci poslouchat je, jak jsem byla nezodpovědná a neměla to dělat. V tu chvíli ale jako by jeho obličej povolil, jako bych z něj cítila starost.
,,Jen jsem tě přišel zkontrolovat. Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku." Řekl skoro šeptem.
,,Proč? Proč by ses měl zajímat? Neznáš mě, copak takhle chodíš kontrolovat všechny které zachráníš?"
,,Ne."
,,Tak proč jsi mi sebral oblek? Proč mě pořád kontroluješ?" Doslova jsem křičela. Už mě štvalo jak se nade mnou neustále povyšoval. A on mlčel.
,,Snažím se tě chránit." Řekl jednoduše.
,,Proč?" Vztek se ve mě vařil. Nejsem malá holka. ,,Co je to už nemlu..." ani jsem to nestihla doříct, protože v tu chvíli jakoby se svět zastavil. Stál jen kousíček přede mnou a skláněl se ke mně. Srdce mi vynechalo pár úderů a dech se mi zadrhl, když se jemně otřel svými rty o ty mé. Tak jemně, jako by se bál, že mi to ublíží. Kousek se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem nemohla rozumně myslet. Byla jsem zmatená a nevěděla, co si mám myslet. Nadechovala jsem se, že něco řeknu, ikdyž jsem nevěděla co, a v tu u chvíli byl pryč. Vypařil se jako pára nad hrncem a já jen koukala do té tmy. Možná jsem doufala, že se mi to jen zdálo, když se mi do očí nahnaly slzy. Jedna za druhou dopadaly na dřevěnou podlahu pod mýma nohama. Vzala jsem si svůj hrnek s kakaem a zalezla do domu. V tu chvíli jsem chtěla jen obejmout. Od kohokoliv. Slyšet, že to bude dobré. Ale nebyl tu nikdo takový, tak jsem zaplula do postele až jsem únavou usla.