My life as Speedy

6.

,,Hej Daisy vnímáš." Mávala mi rukou před obličejem Amy, zatímco jsme šly na hodinu fyziky. Jen jsem zavrtěla hlavou, abych se trochu orobrala.
,,Jo jasně promiň, co jsi říkala?"
,,Jsi v pohodě? Celý den jsi mimo." Koukla na mě ustaraně.
,,Jen jsem nemohla moc spát v klidu." Usmála jsem se na ni a šla dál. Ne nevyspala. Pořád jsem musela myslet na to, co dokážu. Jak? Proč? To kdybych věděla. Vrtalo mi to v hlavě neustále. Nebyla jsem kvůli tomu schopná vnímat okolní svět. Dokonce ty hnědé kukadla, co mě sledovaly na každém kroku, mi byly celkem jedno. Normálně mě to dost znervózňuje, ale teď to nedokážu pořádně vnímat.
Unavená z celého dne jsem se doplazila domů s cílem hodit sebou do postele a tam taky zůstat, ale doma bylo podezřele ticho.
,,Halo?" Zavolala jsem. Nic. Ticho. ,,Je tady někdo? Babi jsi ta..." Jen jsem zalapala po dechu, jak jsem viděla její tělo ležet na zemi. Bez jediného pohybu. Nebyl čas čekat na záchranku. Zvedla jsem její bezvládné tělo a rozběhla se do nemocnice po svém.
,,Pomoc!" Křičela jsem vcházejíc do budovy. Ihned ke mě přiběhl doktor.
,,Co se stalo?" Ptal se zmateně.
,,J-já nevím. Takhle jsem jí našla doma." Vykoktala jsem. Položila jsem ji na lehátko a pak už jsem ji přenechala v péči doktorů. Posadila jsem se na židli a v tu chvíli se mi nahrnuly do očí slzy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kdybych ji mohla nějak pomoct... Ne nemohla jsem. A to bylo to, co mě ubíjelo nejvíc. Nechala jsem slzy téct proudem a jen doufala, že bude v pořádku. Zanedlouho jsem před sebou spatřila doktora. Okamžitě jsem k němu vystřelila s otázkou v očích.
,,Je v pořádku. Pokoj 23." Usmál se na mě povzbudivě a nabídl mi kapesník. Bez váhání jsem ho přijala a rozběhla se k pokoji. Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla přes ně.
,,Díky bohu." Oddechla jsem si spatříc ji ležet na posteli. Jakmile mě uviděla, nevinně se na mě usmála. ,,Jak se cítíš?" Posadila jsem se k její posteli a chytila ji za ruku.
,,Bylo i hůř." Zasmála se a následně i rozkašlala. Nevěděla jsem, co mám dělat a jen na ni zmateně koukala. ,,asi tady pár dní zůstanu na pozorování." Pronesla na konec.
,,Vyděsila jsi mě." Stekla mi další neposedná slza při té vzpomínce.
,,Promiň mi to Daisy. Teď ale utíkej domů, potřebuješ se prospat." Usmála se na mě lehce. Já jen kývla na souhlas a vydala se ke dveřím.
,,Zítra po škole se zastavím." Prohlásila jsem a pak už vyšla z pokoje. Rozběhla jsem se domů. Babička má pravdu. Potřebuju se prospat.

Další den jsem doslova hypnotizovala hodiny. Odpočítavala jsem každou vteřinu, neustále koukala na mobil a čekala na zaznění posledního zvonění, které právě zaznělo. Omyl. Tohle byl konec první hodiny. Bože přišlo mi to jako věčnost. Ještě dalších pět.
Neochotně jsem se šourala na další hodinu, když mě zastavila postava, co mi vnikla do cesty. Dost nasraně jsem zvedla hlavu a ona tam zase stála ta bloncka. Nemám šajna, jak se jmenuje, ale pěkně mě sere. Protočila jsem oči a chystala se ji obejít, ona mi ovšem vlezla do cesty znovu.
,,Co chceš?" Pronesla jsem otráveně a čekala co z ní vypadne.
,,Drž se od Erica dál!" Zavrčela na mě. Proč já se ptala...
,,To si děláš prdel, že jo?" Zasmála jsem se ironicky. Ona mě ale jen dál vraždila pohledem. Takže asi ne. ,,Tak hele, nevím, co ti projelo pod nosem, ale já s Ericem nic nemám. A i kdyby, tobě po tom nic není." Chystala jsem se ji zase obejit, ale ona mě zastavila. Opět.
,,Eric je můj je ti to jasné?!" Zasyčela na mě až mě poplivala. Tak tohle už je moc. Musela jsem se zasmát. A to hodně nahlas. Pomalu se kolem nás začal dělat pěkný hlouček lidí.
,,Co si o sobě do prdele myslíš? Nevím, co si tady snažíš kompenzovat a je mí to putna. Začni se laskavě chovat, jako normální člověk, protože tohle ti nežeru. Myslíš si, že naháníš strach?" Zasmála jsem se pěkně nahlas znovu. ,,Tak to asi těžko." Spražila jsem ji pohledem a chystala se odejít.
,,Tohle j..." začala.
,,Buď zticha mě to nezajímá!" zavolala jsem na ní odcházejíc od ní. Za to jsem si vysloužila aplaus snad od půlky školy.
Kde se tady vzalo tolik lidí.
Pochazejíc tím davem lidí se na mě dívalo spoustu lidí. Mě ale zarazil ten jeden s hnědýma kukadlama, co se na mě zrovna uznale usmívaly. Musela jsem se usmát taky. Byl to celkem skvělý pocit.

Bože konečně zazněl poslední zvonek! Vyletěla jsem ze školy jako střela a mířila si to přímo do nemocnice. Nemohla jsem meškat jedinou vteřinu. Doběhla jsem ke dveřím jejího pokoje, jemně zaklepala a vstoupila dovnitř. Když mě zpozorovala, jemně se na mě usmála a ukázala na židli vedle její postele, abych se posadila. Vášnivě jsem ji vyprávěla o všem, co se ve škole odehrálo a ona mě opravdu se zájmem poslouchala. Pak na dveře zaklepal doktor a poprosil mě, abych šla za ním.
,,Hned jsem zpátky." Prohodila jsem směrem k babičce a šla za doktorem. Ten ovšem už tak vysmátý jako já nebyl. Úsměv mi hned spadl, když si těžce povzdychl. ,,Co se děje?" Zlomil se mi hlas, když jsem viděla, že jeho zoufalství v obličeji nemizí.
,,Jde o vaši babičku." Na chvíli se odmlčel a zřejmě vážil slova. ,,Má rozpadající se nádor."
,,C-co to znamená?" Sledovala jsem ho zmateně.
,,Nemá kám dál růst a tak se rozpadá a vytéká ven."
,,To je dobře ne? Dostane se jí z těla pryč a všech..." pokusila jsem se na to koukat z té lepší stránky. Doktor mě ale hned přerušil.
,,Ne slečno Johnson. Ona... umírá." Pronesl pomalu a váhavě.
,,C-cože?" Dostala jsem ze sebe. A to bylo vše. Začala mi stékat jedna slza za druhou a já jen tupě hleděla někam za doktora a snažila se to vstřebat. ,,Nenenene." Začala jsem šeptat a vložila si hlavu do dlaní.
,,Je mi to líto." Řekl soucitně doktor a pomalu zmizel kdo ví kde. Jen jsem se zhluboka nadechla a vyrazils zpět k babičce. Usmívala se na mě, ale já nebyla schopná ji ho opětovat.
,,Babi..." začala jsem a byla odhodlána ji to říct. Když jsem se ji ale podívala do očí, umlčelo mě to. ,,Ty jsi to věděla, že jo?" Vypustila jsem ze sebe.
,,Dozvěděla jsem se to nedávno. Už ale bylo pozdě na to, to vyléčit." Sklopila hlavu. Vařila se ve mě krev. Když jsem se ji ale podívala do očí, zračilo se v nich naprosté zoufalství. Už tak měla černé svědomí a nepotřebovala, abych ji tady ještě tropila scény. Proto jsem se jen zhluboka nadechla, sedla si k ní, chytla ji za ruku a povzbudivě se usmála. Najednou se rozkašlala a brzy všechny přístroje okolo začaly hlasitě pípat. Zmateně a vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe, když do pokoje přiletěl doktor a hned za ním i sestřičky. Začali pobíhat okolo a když nic nepomáhalo všichni se na mě otočili s lítostí v očích.
,,Ne prosím ne." Zašeptala jsem těsně před tím, než mi začala po tváři stékat jedna slza za druhou. Nemohla jsem se dívat na její bezvládné tělo a utekla pryč. Běžela jsem, nevím kam. Přes slzy jsem stejně neviděla na cestu. Jen jsem chtěla co nejdál od tud.