My life as Speedy

13.

Ten večer jsem s Amy probrala snad naprosto všechno. Až bych skoro zapomněla na svou druhou stránku života. Na to že mi ten parchant vzal oblek. Přísahám, že až ho potkám, nedaruju mu to. A pak to byly dveře které mě tvrdě udeřily do hlavy. To je mi ale krásné přivítání po ránu v novém školním dni. Jen jsem si bolestivě protřela čelo a přijala nataženou ruku. Jen co jsem zvedla hlavu, okamžitě jsem mu svou ruku vytrhla. ,,Omlouvám se" pronesl mým směrem a lítostivě na mě koukal. Ať si ty svoje herecké výkony strčí někam. ,,Můžeme si prosím promluvit?" Protočila jsem oči. ,,Není o čem." Řekla jsem chladně a otočila se na patě vstříc první hodině, na kterou mě samozřejmě následoval.
Bože...
Amy se na mě jen lítostivě podívala, když viděla, že mě pronásleduje a zachránila mě svým objetím, jinak bych asi hodila nejbližší věcí o zem. Děkovně jsem se na ni usmála a sedla si na své místo na hodině matematiky. Alespoň něco pozitivního dneska. Učitelka Rodriguezová se na nás mile usmála jen co vešla do třídy. Nemohla jsem si pomoct a jen při tom pohledu se začala usmívat. Málem bych zapomněla na všechno, co mě trápí, kdyby to nebyl právě Eric který se postavil před tabuli s úmyslem vypočítat onu rovnici. Úsměv mi dost rychle spadl, když se mi zadíval do očí a já viděla slzu? Byla to opravdu slza? Ne co si to namlouvám. Nebo snad ano? Opravdu by kvůli mě Eric Turner uronil slzu? Že by ho to mrzelo? Jen jsem ho zmateně sledovala, jak se se sklopenou hlavou vrací zpět k lavici. Usedl a opět zvedl pohled ke mě. A já ji opravdu viděla. Slzu, která mu stekla po tváři. Teď už jsem si tím byla naprosto jistá. Rázem na mě všechno padlo a i mě se nahrnuly slzy do očí. Nevydržela jsem to a jednoduše jsem vyběhla ze třídy. Potřebuju vzduch. Vyběhla jsem před školu a zhluboka dýchala. Na to jaký je tady po ránu šrumec lidí a hluk, teď tu byl naprostý klid a ticho. Nikde ani noha. Jen jsem si povzdychla a slzy mi začaly stékat po tváři. Jedna. Druhá. Pak to byla něčí ruka na mém rameni, která mě vyděsila k smrti.
,,J-jsi v pořádku?" Zakoktal se a upřel na mě svůj litostný pohled.
,,Jo jistě je mi naprosto skvěle..." zavrčela jsem ironicky a dodala jsem tomu váhu přetočením očí.
,,Prosím, co jsem provedl?" To už se ve mě vařila krev. Měla jsem sto chutí prostě utéct a během vteřiny bych byla doma. To si ovšem teď nemůžu dovolit. To už by moje identita moc velké tajemství nebyla. Chtěla jsem si alespoň do něčeho pořádně praštit. Přešlo mě to. Přešlo mě to ve chvíli, kdy jsem viděla další slzu, která stekla z jeho oka. A další. A další. Neskrýval to. Prostě mi jasně ukázal, že ho to mrzí, i když ani neví co. A já? Já vyměkla. Všechen vztek ze mě rázem opadl a začala jsem brečet s ním. Jemně se pousmál a zatáhl mě do svého medvědího objetí. A to už jsem se tomu propadla úplně. Slzy tekly proudem a moje vzlyky museli slyšet snad všichni v budově, ale teď to bylo to poslední, co mě zajímalo. Prostě jsem to potřebovala dostat ze sebe ven. Jemně mě hladil po vlasech a já se uklidnila. Lehce jsem se odtáhla a koukla mu do očí. Kouzelně se na mě usmíval. A já začala rudnout až na zadku.
,,Nemůžeme prostě začít od znova?" Promluv po chvíli. Pak se odtáhl a podal mi ruku, ,,já jsem Erik, Erik Turner." Po chvíli jsem s lehkým úsměvem na tváři jeho ruku přijala. ,,Daisy Johnson, těší mě."
,,Přátelé?"
,,Přátelé."