My life as Speedy

12.

Co si o sobě sakra myslí? Nenechám si rozkazovat od nějakého idiota v červeném obleku. Beze mě by byl pěkně v koncích. Seru na něj. Nepotřebuju ho. Zvládnu to klidně sama. Ve vzteku jsem hodila oblek do skříně, když v tom se domem rozezněl zvonek. Přiběhla jsem dolů, otevřela dveře a naskytl se mi pohled na malého zrzavého prcka.
,,Tohle jsi zapomněla ve škole." Podala mi s úsměvem můj sešit do matiky. Chvíli jsem vstřebával její slova, a pak si jej s úsměvem převzala.
,,Díky moc, ale nemusela jsi chodit. Stavila bych se pro něj." Usmála jsem se znovu.
,,To je v pohodě stejně jsme se byli projít." Chtěla jsem se jí zeptat, koho myslí tím my, ale nemusela jsem. Zpoza Amy na mě ze tmy vykoukla malá chlupatá hlava. Jak jsem mohla přehlédnout to vodítko?
,,A nechceš jít na chvíli dál když už jsi tady?" Docela jsem si chtěla pokecat. Přece jen se toho dělo poslední dobou hodně. Amy se na chvíli zamyslela, koukla na mě nejistě a nakonec kývla na souhlas. Spokojeně jsem se usmála. Chtěla jsem ji zavést ke mě do pokoje, pak mi ale došlo, že jsem nechala otevřenou skříň a můj oblek se tam jen tak povaluje. Zastavila jsem se uprostřed kroku a otočila se na Amy.
,,Co kdybych ti donesla nejdřív trochu vody, maličky?" Podrbala jsem toho roztomilého zlatého retrívra za ušima. ,,Počkejte tady hned jsem zpátky." Koukla jsem na Amy, ta jen souhlasně kývla a já se vydala směr kuchyně. Od tamtud jsem v rychlosti přeběhla do pokoje a chtěla někam schovat můj oblek, ale byl pryč.
Jak je to možné?!
Ještě před chvíli tady byl. Jsem doma sama, tak kam sakra zmizel? Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji, když jsem si všimla otevřeného okna. Musel tu být. Byl to on. Flash. Je to jasné, nelíbilo se mu, že mu chci pomoct a myslí si, že když mi sebere oblek, nechám toho.
Parchant.
Tohle mu nedaruju. V rychlosti jsem se vratila do kuchyně pro slibovanou misku s vodou a zavedla Amy ke mě do pokoje.
,,Jsi v pořádku?" Koukala na mě starostlivě Amy. Trochu jsem se zarazila.
,,Proč bych nebyla?" Na chvíli se odmlčela jako by vážila slova. ,,Víš, příjdeš mi zvláštní, hlavně okolo Erica." Pronesla opatrně. Při vzpomínce na něj jsem si jen tiše povzdychla. ,,Jo no nevycházíme spolu." Sklopila jsem hlavu. ,,Jakto? Já myslela..."
,,Jo já taky myslela... myslela jsem, že je jiný, ale je to jen obyčejný sukničkář. V jednu chvíli líbá mě a pak tu couru Tamaru." Ani jsem nepostřehla, že mi jedna neposedná slza sjela po tváři. Amy na mě chvíli jen koukala s lítostivým pohledem a pak se povzbudivě usmála a objala mě. ,,Nemusíš být pořád ta silná. Každý si potřebujeme občas pobrečet a na tebe toho bylo poslední dobou až moc." Ani nevím jak, ale její slova a hlazení po zádech mě úplně odměkčilo. Rázem mi slzy tekly proudem a já je ani nechtěla zastavit. Měla pravdu, potřebuju se vybrečet. Potřebuju, aby mě kámoška podržela. A ta kámoška je pro mě Amy.