My life as Speedy

9.

Došlo mi, že potřebuju pořádný trénink, když jsem si to dneska ráno po cestě do školy napálila přímo do popelnice.
Vážně super.
Proto jsem se opět oblíkla do své černé mikiny, nasadila kapuci a vyběhla na školní hřiště. Je něco okolo půlnoci a nikdo nikde. Naprosté mrtvo, které naprosto vyhovuje mým potřebám. Běhala jsem a doufala, že mi to taky pomůže pročistit hlavu, ale ne. Neustále jsem ho měla v hlavě. Erica. Ten jeho starostlivý pohled, když viděl mou modřinu, jeho zoufalý hlas, když jsem ležela v kómatu. Všechno  to byla jen lež. Mohlo by mi to být ukradené, ale nebylo. Prakticky ho neznám a přesto mě to k němu neustále táhne. Nemůžu ho dostat z hlavy. Ten polibek. Ten jeden zatracený polibek. Bylo to, jako ny v tu chvíli přestalo existovat všechno kolem nás. Jen my dva. Problém je, že to vždycky bylo jen já a on. Žádné my. Zastavila jsem se a vydechla. Byla jsem docela vyřízená a navíc mi bylo pěkně horko. Zítra je škola, asi je nejvyšší čas vydat se směr postel. Usvědčilo mě, když začalo lít jako z konve. Vzdychla jsem si a chtěla se rozběhnout, ale něco mě zarazilo. Udělala jsem dva kroky do prava a nebe bylo bez mráčků, tudíž i bez jediné kapky.
Co to sakra...?
Mrak vypadal, že je kruhovitého tvaru. Přimhouřila jsem oči.
Jak...?
,,Musím to zjistit." Špitla jsem si pro sebe a rozběhla se do středu mraku. Zpomalil mě však silný vítr. Ani jsem se nedivila, že v samém středu dění byl starý známý kluk v obleku. Vypadalo to, že se před někým schovává za jednou popelnicí. Proto jsem se přikrčila taky a čekala, co se bude dít.
,,Flashi, kdepak jsi?" Zavolal pro mě cizí muž. Neviděla jsem na něj a to mě děsilo. Uviděla jsem však jak se kluk v červeném napl při jeho slovech.
Takže Flash hmm?
Pravda, je to kratší než 'kluk v červeném obleku' a taky to zní líp. Rázem bouře ustála. Rohlídla jsem se opatrně kolem, ale nikdo nikde. Najednou se před námi zjevilo tornádo. Pořád jsem byla dost zmatená z té bouře a teď tohle?  Jak? Flashe to zřejmě nijak neznepokojovalo. Okamžitě vstal a rozběhl se směrem k tornádu. Pak už jsem jen viděla, jak se v tornádu mísily rudé blesky.
Co tam provádí?
Pak mu ti došlo. Je to jasné jako facka. Běhá proti směru otáčení tornáda, aby ho zpomalil a následně i zastavil. Ale rázem se objevilo druhé a mířilo si to přímo k rodinému domku kousek od nás. Pak jsem se podívala zpět k prvnímu. Nevypadalo to, že by to stihl. Neměl šanci zastavit obě dřív než bude pozdě. Rozhodla jsem se. Rozeběhla jsem se svěr druhé tornádo. Udělala jsem přesně to samé co Flash. Běžela jsem, co nejrychleji jsem dokázala, ale vyhodilo mě to ven. Svalila jsem se k zemi a zadívala se na tornádo a dům za ním. Musím to dokázat. Kvůli těm bezmocným lidem to musím zvládnout. Hluboký nádech a výdech. Rozběhla jsem se k němu znovu. Myslela jsem na mámu s tátou, na Amy a na babičku. Kvůli ni musím být silná. Zařvala jsem. Z plných plic jsem zakřičeka. Vypustila ze sebe páru a běžela ještě rychleji. Rázem bylo tornádo pryč. Prostě se rozplynulo. Zmizelo. Oddechla jsem si tak ztěžka, jak ještě nikdy.
,,Co to mělo být?" Ozval se za mnou hrubý mužský hlas. Prudce jsem se otočila a stál tam Flash osobně. Nechápavě jsem se na něj dívala a čekala, až mi vysvětlí, co má na mysli.
,,Na co jsi k sakru myslela?!" Zvýšil na mě hlas a já jen stála jak opařená.
,,Co prosím?" Vypadlo ze mě dost arogantně a měla jsem na to právo. ,,Jen jsem chtěla pomoct." Ospravedlňovala jsem se.
,,Nikdo se o to neprosil." Zamumlal si pod nosem a vypadalo to, že je na odchodu. Tak to teda ne takhle by to nešlo.
,,Vážně? Protože ono to vypadalo, že máš dost práce s jedním a jestli sis nevšiml, druhé se řítilo na ten barák, kde teď nejspíš klidně spí nějaká rodinka a hádej čí je to zásluha!" Zařvala jsem na něj a on se zastavil. Otočil se a možná jsem mu neviděla do obličeje, ale bylo mi na tuty jasné, že mě propaluje pohledem. Než jsem stačila mrknout stál těsně přede mnou a celé tělo měl napnuté. Slyšela jsem, jak doslova funí vzteky. Já si ale dál stála za svým a tak jsem se ani nehla a propalovala ho pohled nazpět.
,,Tohle není žádná hra. Tady jsou v sázce životy a to nejen druhých, ale i tvůj. Uvědomuješ si vůbec, jak rychle jsi mohla umřít?" Promluvil naprosto klidně. Zněl spíš starostlivě.
,,To ty taky." Šťouchla jsem ho prstem do ramene. ,,Umím se o sebe postarat jasný? Máme stejné schopnosti a já je chci využít k dobru, abych pomáhala bezbranným lidem jako ty. Tvoje svolení k tomu nepotřebuju." A s těmito slovy jsem se otočila a běžela domů dřív, než by mi stačil zase něco vytknout. Vběhla jsem do svého pokoje a flákla sebou do postele. Pak jsem ale ucítila kouř.
,,Sakra." zaklela jsem, když jsem zpozorovala svoje hořící boty. Okamžitě jsem vběhla do koupelny a zalila je vodou. Pak už jsem se jen unaveně došourala do postele. Bože a zítra je škola...