My life as Speedy

8.

Ráno vcházejíc do toho ústavu jsem musela neustále myslet, co se včera večer stalo. Když jsem poprvé potkala jeho myslela jsem, že blázním. Pak se stanu tím samým.
Normálka.
A pak uvidím, jak se pere s chlápkem, jemuž srší z dlaní plameny. Jak je tohle možné? Vždyť musí mít šílené bolesti.
,,Daisy?" Zašpital za mnou jakýsi dívčí hlásek. Nechápavě jsem se otočila a za mnou stála ta známá malá zrzka.
,,Ano?" Zdvihla jsem jedno obočí a čekala, co z ní vypadne. Vypadala dost zklamaně, jako by mi chtěla říct něco, co se mi nebude líbit. Svraštila jsem na ni obočí s otázkou v očím. Na vteřinu zvedla oči od země a koukla na hlouček lidí okolo. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si až teď všimla všech těch posměšných pohledů a podivného špitání. ,,Amy, co se děje?" Už jsem zněla dost podrážděně a Amy dál neváhala. Zapátrala v kapse a vytáhla mobil. Chvíli něco hledala a pak jeho display otočila na mě.
,,Předpokládám, že se to k tobě nedostalo a myslím, že bys to měla vidět." Krev se ve mě vzteky doslova vařila, když jsem uviděla svou fotku. Byla tam fotka jak se ta čúza líba s Erikem a pod tím moje fotka, jak jsem celá ubrečená na hodině pana Moona s komentářem ,,Chcípla mi babča a kluk mě nechce. Co budu dělat?"
To si snad dělá prdel.
To ji to opravdu přišlo vtipné?
Nemusela jsem se ani ptát, bylo mi naprosto jasné, kdo tohle udělal. A nemusela jsem ani chodit daleko. Ta coura stála pár metrů od nás a něčemu se vášnivě smála. Okamžitě jsem se vydala jejím směrem.
,,Co si do prdele myslíš, že jsi?" Zavrčela jsem ji přímo do tváře. Ruce jsem měla zaťaté v pěst a měla jsem co dělat, abych ji jednu nevrazila.
,,Ale copak? Někdo nám tady žárlí?" Pronesla provokativně. Pak se ke mě nahnula a zašeptala mi do ucha: ,,Já tě varovala, ať se držíš dál." To už jsem funěla vzteky. Nedokázala jsem se ovládnout. Už to víc nešlo. Prostě jsem té barbíně vrazila. Okamžitě letěla k zemi.
,,Říkej si o mě co chcěš. Rozesílej si ty tvoje stupidní obrázky. Je mi to u prdele. Všichni tady stejně moc dobře ví, jaká jsi mrcha. Ale nebudeš si utahovat z mojí rodiny je ti to jasné?!" Řvala jsem tak, že to musela slyšet snad celá škola. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem ji říct, co jsem měla na srdci a to jsem taky udělala. Tohle odůvodněni se ale panu Brownovi moc nelíbilo. ,,Daisy co tě to popadlo." Promnul si starostlivě čelo. ,,vrazit pěstí jedné ze svých spolužaček? Tady nejsi v žádném ringu. Tady jsi ve škole." Zabodl do mě svůj káravý pohled.
,,Utahovala si z mojí rodiny." Zamumlala jsem si dost naštvaným tónem.
,,To není důvod se prát na školním pozemku." Vydechl těžce.
,,A co jsem podle vás měla dělat? Ta holka tady denně všechny šikanuje a vy s tím nic neděláte. Nenechám ze sebe udělat další její oběť!" Zvýšila jsem na něj hlas. Věděla jsem, že tímhle překračuju veškerou hranici slušného vychování, ale byla to krutá pravda a bylo na čase, aby ji někdo řekl nahlas. Jeho výraz mi dal jasně najevo, že se mu můj tón nelíbí. Pak se ale zamyslel a zadíval se do země. Přemýšlel nad mými slovy a došlo mu, že mám pravdu. Došlo mu, že jsem to neudělala jen tak ze srandy kraliků, ale z nějakého důvodu. Z těžka vydechl a zadíval se mi do očí. ,,Pro tentokrát tě pustím jen s varováním. Ale slib mi, že se tohle už nebude opakovat." Pronesl prosebným tónem a až teď, když jsem se uklidnila, jsem si všimla jeho kruhů pod očima. Z celého jeho postoje sršela únava. Zřejmě toho v poslední době příliš nenaspal. S těžkým výdechem jsem kývla hlavou na souhlas a vydala se na svou hodinu.

Když jsem se vrátila domů, táta seděl zrovna napohovce a koukal na zprávy. Nějak extra mě to nezajímalo a tak jsem chtěla zamířit rovnou do své postele. Zastavila mě ale slova reportérky. ,,Dům doktora Ulricha Klopfera se ocitl v plamenech. Svědci tvrdí, že jeho dcera byla zachráněna záhadnlu hrdinkou. Zmizela stejně rychle jako se objevila. Kolují teorie, že tato hrdinka disponuje nadprirozenými schopnostmi. Kdo nebo co je zač to za..." její slova mě naprosto ohromila.
Hrdinka
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Být hrdinka. Mohla bych tak zachránit spoustu životů. Celá uchvácená jsem se vydala do svého pokoje a usedla ke svému stolu. Jedna věc, kterou potřebuje každý správný hrdina-oblek. Budu si to muset pořádně promyslet.

Kikirikííí!
Nepříjemně zamručím a pomalu zvednu hlavu. Zmateně se rozhlížím kolem sebe a snažím se zorientovat. Kouknu na mobil a vypnu ten otravný budík.
Sakra škola!
Hned jsem se probrala, když mi došlo, že nám za dvacet minut začíná škola a já se tady vesele rozvaluju na stole. Zvedla jsem se ze židle celá rozlámaná, ale nedovolila jsem, aby mě to vzpomalilo. A pak mě to trklo. Vždyť mám super rychlost, co tak stresuju? Šibalsky jsem se pro sebe usmála a během pár vteřin jsem byla oblečená, nasnídaná a připravená vyrazit do školy. Byla jsem tam dřív než byste luskli prsty. Nabourala jsem si to do nejbližšího křoví.
,,Au." Špitla jsem si pro sebe vylétajíc z toho křoví. Jestli se nenaučím brzdit, budu mít s takovou spoustu modřin a nevím jak bych to vysvětlila našim. Vyrazila jsem si to vstříc škole, když jsem si všimla, že mi lehce hoří boty.
,,Sakra! Sakra! Sakra!" Klela jsem a dupala nohama o zem. Plamínek brzy uhasl a já si mohla vydechnout. Mohlo mi to dojít. Celé je to o tření. Bude to chtít sehnat lepší materiál na oblek než obyčejnou látku, jinak mi zhoří než někam doběhnu. To ovšem už nebude taková sranda.
,,Viděla jsi to?!" Bafla na mě nadšeně Amy. Jen jsem si protřela bolavou ruku z toho keře a dál na ni nechápavě koukala. ,,ta nová hrdinka!" Špitla mým směrem a v očích se jí začaly rojit jiskřičky. ,,Ja věděla, že se v našem městě děje něco divného a teď už vím co..." přemýšlí nahlas. ,,Když si to shrneme, svědci tvrdili, že se tam doslova zjevila z ničeho nic. To by mohlo znamenat, že se umí teleportovat."
,,Neblbni." Skočím ji do toho dřív než na něco kápne. ,,teleportace? Vážně? A jak to podle tebe asi dělá?" Snažím se ji vnutit myšlenku, že je to blbost a proto se tomu zasměju.
,,To nevím, ale zjistím to." Pronese odhodlaně. A to není dobré. Co když se při tom svém pátrání zaplete do nebezpečných věcí? Musím ji to zarazit dřív než se ji něco stane.
,,Koukej se na to z hlediska fyziky. Je to nemožné jasné?!" A v tu chvíli do někoho vrazím a knihy mi vypadnou na zem. Ani se nekouknu na osobu, do níž jsem vrazila a začnu si sbírat svoje věci. Koutkem oka vidím, že se taky sklání a začne mi pomáhat. Pak mě ale chytí za ruku a začne mi ji zkoumat. V tu chvíli k němu zvednu dost zaražený pohled a dojde mi, kdo je tou osobou. Eric.
,,Co se ti stalo?" Zeptá se dřív, než se stačím vzpamatovat. Nechápu o čem to mluví a tak se podívám na svou ruku a zděsím se toho pohledu. Až teď jsem si všimla obrovské modřiny, co se mi táhne přes loket. Kde se tam vzala? Kouknu mu zmateně do očí a vidím v něm starost.
Blbost.
Zatřepu hlavou, abych se vzpamatovala a vytrhnu mu svou ruku.
,,Co je ti po tom?" Zabručím dost nepříjemně. Zúží na mě svůj pohled, kterým mi jasně říka, abych s ním takhle nejednala. Já si ale stojím za svým.
,,Kdo ti to udělal?" Zavrčí skrz zuby a v očích se mi zjeví plamínky vzteku. Svaly na cekém těle se mu napnou.
,,To není tvoje věc." Odfrknu si a chystám se ho obejít. Chytí mě za druhý loket a nakloní se mi k uchu. ,,Daisy, co se stalo?" Zašeptá mi do ucha už docela vztekle.
,,Nic." Odbyju ho, vymkroutím se z jeho sevření a kráčím si to na svou hodinu. Celou cestu do třídy na sobě cítím jeho pohled. Vím, že tam je, jde přímo za mnou, ale jednodušše se neodvážím otočit a podívat se na něj. Chci si od něj držet odstup. Od lidí jako je on se musím držet dál...