My life as Speedy

2.

Příště mi bude muset přesně upřesnit pojem 'menší párty'. Tohle ma od 'menší' daleko. Teď už ale nemám moc na výběr. Buď tohle nebo mamka a její nákupy. Musím se na to dívat z té lepší stránky. Ne žádnou nevidím.
,,Daisy! Jsem ráda, že jsi přišla." Objala mě Amy sotva jsem vešla do dveří. Byla jsem zaražená, ale bylo to celkem milé. Ona je vážně ráda, že jsem tady.
,,Jo taky tě ráda vidím, ale příště si musíme ujasnit pojem 'malá párty'." Zasmála jsem se rozhlížejíc se okolo sebe.
,,No jo promiň." Sklopila oči, ,,měla to být malá párty."
,,To je v pohodě, jen mě to ze začátku trochu vyděsilo." Usmála jsem se na ni povzbudivě. Nechtěla jsem, aby se kvůli takové blbosti nějak trápila. Raději jsem ji chytla za ruku a táhla na taneční parket. Sice ta písnička není zrovna můj šálek kávy, ale co už. Nebylo to až tak špatné, dokud se na mých bocích neobjevily cizí ruky. Ruky, které tam neměly co dělat. Prudce jsem se otočila, abych zjistila co za kreténa na mě šahá. Stál tam vysoký blonďák s modrýma očima. Podle jeho postavy hádám, že je to fotbalista.
,,Co to děláš?" Procedila jsem mezi zuby. Jen si mě sjel pohledem a nechutně se oblízl. Fuj...
,,Neříkej, že se ti to nelíbí." Mrkl na mě. On si snad dělá ze mě prdel? Fajn, chceš si hrát? Jak myslíš.
Položila jsem mu ruce na hruď a pomalu se k němu naklonila. Dělily nás od sebe jen milimetry. Jeho dech se zadrhl. Nečekal to. Šibalsky jsem se na něj usmála a nakopla ho přímo do rozkroku. Okamžitě se skácel k zemi a začal nadávat.
,,Neříkej, že se ti to nelíbí." Usmála jsem se vítezně a prodírala se davem pryč. Nevím kam. Prostě pryč. Vydala jsem se po schodech nahoru a zastavila se před pro mě záhadnýma dveřma. Na chvíli jsem zaváhala, ale stejně jsem ty dveře otevřela. Ocitla jsem se v místnosti plné knih. Jako bych byla v ráji. Procházela jsem mezi plnými policemi a prsty přejížděla po hřbetech knih. Až jsem došla k obrovskému oknu, u něhož byly dvě křesla potažené černou kůží. Posadila jsem se do jednoho a z batohu vytáhla skicák. Začala jsem spontáně kreslit krajinu za oknem.
,,Co děláš v mojí knihovně?" Ozval se někde ze tmy pro mě neznámý klučičí hlas. Nebudu lhát lekla jsem se a to hodně. Až mi z toho spadla tužka.
,,Ehm omlouvám se, nechtěla jsem nějak šmejdit jen jsem hledala trochu klidu. A taky jsem se trochu ztratila." Nervózně jsem se zasmála koukajíc na svoje nohy. Bylo mi trochu trapně.
,,Já myslel, že tě tyhle věci baví." Sice jsem na něj neviděla, ale slyšela jsem to v jeho hlase. To pohrdání. Jako by tyhle párty nesnášel.
,,Vážně? A to usuzuješ podle čeho?" Dovolila jsem si použít trochu toho pohrdání taky. Chová se jako by všechno věděl nejlíp.
,,Už jen fakt, že jsi přišla mluví za vše." už zněl dost mrzutě.
,,Ne zrovna dobrovolně." Oddychla jsem si těžce.
,,Proč?" Teď to byla spíše zvědavost odrážející se v jeho hlase. Začal pomalu pochodovat po místnosti směrem ke mně.
,,Do toho ti ovšem nic není." Pronesla jsem možná s kapkou drzosti. A měla jsem pravdu. Nezná mě a nemá důvod se starat. Nastalo ticho. Zřejmě mu došlo, že tohle stejně nemá cenu. Oddychla jsem si a měla v plánu opět si sednout, ale zarazila jsem se. Můj skicák byl pryč. Zmizel. Jsem si na sto procent jistá, že jsem ho položila na to křeslo, když jsem vstávala a teď tady není! Prudce jsem se ve zmatku otočila a spatřila je zase. Pár těch nejtemnějších očí, jaké jsem kdy v životě viděla. A zrovna teď si pěkně detailně prohlížely můj skicák.
Můj skicák?!
Jo cvaklo mi to dost pozdě, když už viděl snad všechno. Přiběhla jsem k němu a okamžitě mu vytrhla skicák z ruky. Ubíjela jsem ho vražedným pohledem, abych mu ukázala, že se mi nelíbí, jak mi sprostě vzal skicák. A jemu se zřejmě nelíbilo, že ho ubíjím pohledem, protože dělal to samé. Bylo to těžké vytrvat a nakonec on byl tím, kdo prohrál tenhle oční souboj. Jen se ušklíbl a stejně rychle jak se zjevil, tak taky zmizel. A já tam jen tak zůstala stát koukajíc na svůj skicák. Pořád nějak nedokážu spracovat, co se právě stalo.
Musím pryč.
Pobrala jsem si všechny věci a vydala se směr domů, jestli se přes ten dav lidí vůbec dostanu ven.
,,Hej Daisy jsi v pohodě?" Zastavila mě před vchodem Amy. ,,hledala jsem tě snad všude." Vypadala celkem ustaraně. Uznávám, utekla jsem a nechala jí tady, takže se moc nedivím. A pak mě to napadlo. Ten kluk říkal 'moje knihovna'.
,,Ty Amy, kdo že to pořádá tuhle párty?"
,,Jedna holka Lena se jmenuje. Proč?" Koukala na mě se zdviženým obočím.
,,Já jen potkala jsem po cestě jednoho kluka a mluvil o tomhle domě jako svém." Mykla jsem rameny. Možná byl nalitý a mimo? Možná to měla být jen sranda? Nebo mě zkoušel? Lítalo mi hlavou spoustu otázek a Amy mi okamžitě dala jasnou odpověď. ,,To byl asi její brácha Eric. Je to celkem podivín a nahání mi celkem hrůzu, abych pravdu řekla."
,,To mi povídej." Zamumlala jsem si pro sebe. Pak jsem uviděla toho namachrovaného kreténa a vzpomněla jsem si, že jsem chtěla vypadnot.
,,Já už půjdu." Pousmála jsem se ukazujíc na vchodové dveře za mnou.
,,Tak brzy? Vždyť jsi před chvíli přišla." Vypadala, že jí to opravdu mrzí, že jdu pryč.
,,Já musím. Máma se po mně sháněla." Jo lhala jsem, ale co jiného jsem měla dělat? Potřebuju vypadnot. Chci mít svůj klid. Amy je moc hodná holka, ale já chci být teď sama. A tak se dál nevyptávala, jen mě na rozloučenou objala a já mohla vypadnout co nejdál od tohohle utrpení. Problém už byl jen v tom, že tady bydlím sotva týden, takže se tady pořád úplně nevyznám. A kvůli tomu jsem zahla tak nějak do špatně uličky. Do hodně špatné uličky. Stálo tam asi pět chlápků. Dva z nich byli v popředí a a něco si předávali. Chtěla jsem se nepozorovaně vypařit, ale na to už bylo pozdě. Jeden si mě všiml a namířil na mě zbraň.
,,Klídek, jen jsem zabloudila." Zvedla jsem ruce do obranného gesta, ,,neporadíte mi, jak se dostanu domů?" Usmála jsem se nervózně doufajíc, že mě obklopí nadávkama a vyženou.
,,Ty už se domů nevrátíš." Pronesl výhružně ten, co na mě mířil a zmáčkl spoušť. Se zvukem výstřelu jsem zavřela oči a čekala na nadcházející bolest, ale nic. Najednou bylo ticho. Pomalu jsem otevřela oči a přede mnou stála mužská postava v jakémsi červeném obleku a na hrudi měl znak blesku. Podívala jsem se mu do tváře, ale byla rozmazaná? Nedokázala jsem rozeznat ani barvu očí, natož rysy obličeje. Nadechla jsem se, abych se zeptala, jak jsem se sem dostala, jak mě zachránil před tou střelbou, ale sotva jsem mrkla, byl pryč. Jako lusknutím prstů ležel na zemi asi sedm metrů ode mě. Pomalu se stavěl zpět na nohy a vypadal, že se chystá jít dál, ale zastavila jsem ho. Chytla jsem ho za ruku.
,,Počkej." Zašeptala jsem do ticha. ,,co se stalo? Vystřelil na mě a teď stojím před svým domem? Jak...?" Byla bych schopná zasypat ho snad milióny otázkama, ale pak jsem spatřila krev téct po jeho levé noze. ,,Bože můj ty jsi schytal tu kůlku za mě." Vyvalila jsem na něj oči. ,,Jdeš se mnou. Ošetřím tě." Pronesla jsem rozhodně.
,,Nepotřebuju ošetřit." Řekl hrubým hlasem, otočil se a zase zmizel. A opět se objevil pár metrů přede mnou a ležel na zemi.
,,Ale jo potřebuješ." Řekla jsem, když jsem mu pomáhala na nohy. Dobelhala jsem se s ním ke dveřím a pak mi to došlo. Máma je doma. Nemůžu si jen tak přijít domů s cizím klukem v masce a kulkou v noze.
,,Fajn hele já zabavím mamku a ty co nejrychleji proběhneš po schodech nahoru do posledních dveří v levo." S těmito slovy jsem vešla dovnitř a dveře nechala lehce pootevřené.
,,Daisy jsi to ty?" Zjevila se hned v předsíni mamka.
,,Jo mami jsem to já." Přešla jsem k ní, objala ji a otočil zády ke dveřím. Koukla se na mě s dost nechápavým pohledem.
,,Jak bylo?" Usmála se na mě.
,,Fajn. Potkala jsem pár nových lidí..." pořád jsem se koukala mamce přes rameno na ty zatracené dveře a ten idiot pořád nevylezl. Máma si všimla mého pohledu a podívala se stejným směrem.
,,Daisy zase jsi nechala otevřené dveře?" Šla pomalu k nim a já se za ní rozběhla.
,,no jo jsem jelito." Smála jsem se nervózně. Nestihla jsem to. Máma tam byla první.
Už jsem se chystala, že ji to budu muset vysvětlovat, ale on byl pryč. Nebyl tam. Mohlo mě napadnout, že odejde. Docela naštvaná jsem dolezla do svého pokoje zamykajíc dveře a málem jsem chytla infarkt. Seděl opřený o mojí postel. Kluk v červené masce.
,,Jak jsi se..." nebyla jsem schopná dokončit větu. Jen jsem na něj udiveně koukala.
,,Přeběhl jsem to jak nejrychleji umím, přesně jak jsi žádala." Mlčky jsem odešla do koupelny pro lékarničku a vrátila se zpět. Klekla jsem si k němu a roztřihla mu kousek nohavici, abych se dostala k ráně.
,,Povíš mi, jak jsi mě dostal během vteřiny domů?" Prolomila jsem ticho mezi náma.
,,Neměla bys se věnovat mému zranění?" Zasmál se.
,,Zvládnu obojí neboj." Ušklíbla jsem se vítězně.
,,Řekněme, že jsem rychlý." Pronesl s já vzala pinzetu a opatrně s ní zajela až ke kulce. Na chvíli jsem se zastavila, když zasyčel bolestí. Jen kývl hlavou ať pokračuju tak jsem ji vytáhla.
,,Ta rána je dost velká. Budu ti ji muset zašít." Otočila jsem pro jehlu a nit a než jsem se k němu vrátila, rána byla fuč. Prostě zmizela. Jako by tam nikdy nebyla. Hleděla jsem na to s otevřenou pusou.
,,Jak..?" Ne nedokázala jsem to doříct. Teď jsem z ní vytáhla kulku a ona je pryč. Najednou tam nemá ani škrábanec, jizva prostě nic. A ten kluk v masce se mi prostě smál až se za břicho popadal. Doslova.
,,Vysvětluj." Rozkázala jsem mu překřižujíc si ruky na prsou. A nezapomeňme na vražedný pohled.
,,Říkal jsem, že jsem rychlý." Řekl to, jako by to byla naprosto běžná věc. Podívala jsem se na něj zkoumavým pohledem.
,,Definuj 'rychlý'"
,,Rychlý" mikl rameny s úsměvem. On si ze mě snad dělá prdel?! Fajn mozku mysli...
,,Během vteřiny jsem se ocitla minimálně o několik bloků dál to by znamenalo, že se dokážeš pohybovat..."
,,rychlostí světla." Dokončil mou větu s naprostým klidem, zatímco já na něj užasle hleděla. Tohle je přece nemožné. Tohle přece není normální! A i přes všechno mé udivení můj mozek pracoval na plné obrátky.
,,To by vysvětlovalo tu ránu. Jestli se dokážeš tak rychle pohybovat, musíš mít zrychlený nejen pohyb, ale celý metabolismus a tedy i regeneraci. Ale to by znamenalo, že musíš mimo jiné i rychleji trávit, takže toho sníš podstatně víc než normální člověk." Mluvila jsem hodně rychle a hádám, že jsem se trefila, podle jeho úžaslého obličeje. ,,Ale co stárnutí? Stárneš rychleji? A co když poběžíš moc rychle? Nezbyde z tebe jen hromádka prachu v červeném obleku?"
,,Jestli se to stane, zjistíš to." Zasmál se. Zase. Asi si neuvědomuje jak vážné téma tohle je. Možná to zní strašně super, ale může to být i pěkně nebezpečné. Taky proto jsem se nadechla, že mu na to řeknu svoje, ale než jsem stačila cokoliv říct, stál přímo předemnou.
,,Díky, teď jsme si kvit." Ukázal na svou nohu. A s tímto gestem taky zmizel. Byl pryč. Teď už by byl schopný být někde na druhé straně města.
No do prdele, co že se to právě stalo?!