My life as Speedy

10.

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. V tu chvíli jsem na něj byla tak naštvaná, že mi ani nedošlo, jak blízko stál. Mohla jsem si ho prohlídnout, ale já se soustředila jen na to, jak se mi vaří krev v žilách.
,,Au." Zasyčela jsem bolestí, když jsem opět vletěla do popelnice. Tentokrát ne protože jsem to neubrzdila, ale protože jsem lítala myšlenkama někde jinde. A ta popelnice se tam prostě zjevila. Z ničeho nic. Už jsem se chystala zacpat si nos z toho smradu, ale ono to nějak podezřele vůbec nesmrdělo. Koukla jsem se pod sebe na obsah oné popelnice a viděla jsem spoustu hasičských uniforem. Vylezla jsem ven, abych se na onu budovu mohla kouknout ze předu. Hasičská stanice, tak zněl nápis přes celou stěnu.
To tady bylo vždycky?
Zatřepala jsem hlavou a šla dál, ale pak jsem se zastavila. Potřebuju nehořlavý materiál. Co je lepší než hasičská uniforma? Rozběhla jsem se zpátky k oné popelnici a strčila si tři uniformy do batohu. Žádná z nich nebyla v celku. Byly proděravěné a roztrhané. Práci mi to moc neulehčí ale co už. Ve škole jsem uniformy naházela do skřínky a zabouchla dřív, než by si toho někdo všiml. Se spokojeným výrazem na tváři jsem vyrazila vstříc hodině. Zastavila mě ale pevná vypracovaná hruď, co se mi zjevila přímo před očima. Najednou zjistím, že jsem se zjevila ve školníkově kumbále. Zmateně zvednu hlavu a zjistím, že na mě zkoumavým pohledem pohlíží Eric. Okamžitě se mu snažím vysmeknout z náruče, což ovšem moc nejde. Naštvaně zafuním, abych mu dala najevo, že se mi tohle nelíbí. ,,Pusť mě ty idiote!" Vyprskla jsem na něj, když už ani funění nezabíralo. On nic. Stále na mě koukal. ,,O co ti jde?!" Zeptala jsem se nevrle. Už mě to vážně začínalo štvát.
,,Ty jsi nás viděla, že jo?" Zašeptal do ticha a já svraštila obočí. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co má na mysli. Jen při té vzpomínce se mi vařila krev. Ironicky jsem se zasmála.
,,To si děláš srandu?! Tu fotku viděli snad všichni."
,,Ty jsi to věděla už před tím." Už to nebyl dotaz. Tohle bylo tvrzení. Jen jsem si povzdechla a v jeho tváři bylo vidět, že mu došlo, že má pravdu. Pokusila jsem se o další útěk z jeho spárů. Moc jsem si ale nepomohla. Přitiskl si mě ke zdi. Zatraceně stál tak blízko, že jsem ho mohla nenávidět sebe víc, ale srdce mi bušilo jako o závod. Jeho teplý dech se mi odrážel od kůže a mě nabíhala husina. V tu chvíli jsem nedokázala normálně myslet. Obzvlášť, když se pohledem zastavil na mých rtech. Když se mi vybavila vzpomínka, jak mě poprvé políbil, srdce se mi rozbušilo ještě víc. Poznala jsem, že myslí na to samé, když mi jemně přejel palcem po rtech. Naklonil se ještě blíž a pohlédl mi do očí. Vedl v sobě vnitřní boj a já nevěděla, která jeho část chci, aby vyhrála.
,,K sakru s tím." Zaklel a dál neváhal. Přitiskl se na mé rty a já nedokázala odolat. Dotek jeho rtů pro mě byl jako droga. A od posledně jsem měla těžký absťák. Teď byl ale tady. Líbal mě, jako by to bylo naposledy a já se mu naprosto poddávala. Svýma rukama sjel pod můj zadek a já se vyhoupla a nohy omotala okolo jeho pasu. Položil si mě na jakousi komodu a přitáhl ještě blíž.
,,Chci tě." Zašeptal mi do ucha. Už jsem to neudrželo a hlasitě vzdychla. Za to jsem si vysloužila dlouhý polibek, než se přesunul k mému krku. Zajela jsem mu do vlasů a táhla si ho ještě blíž k tělu, pokud to vůbec ještě šlo. Byl to tak úžasný pocit. Naprosto jsem zapomněla na veškerou nenávist, kterou jsem cítila do doby, než se lehce neodtáhl a nezadíval se mi do očí. Pohled mi sklouzl na jeho rty a já si vzpomněla na chvíli, kdy se oblizoval s tou courou. Kdo ví kolik holek už sem zatáhl? A dělal s nimi to, co teď se mnou? V tu chvíli se ve mě opět vařila krev. Jak jsem se mohla nechat takhle zlákat? Oběma rukama jsem se zapřela do jeho hrudě a vší silou odstrčila pryč. Ve tváři měl zmatený výraz. Měla jsem sto chutí na něj začít křičet. Cítila jsem ale, jak mě pálí slzy v očích a to poslední, co jsem chtěla bylo, aby mě viděl brečet. A tak jsem seskočila z komody a šla pryč. Slyšela jsem, jak za mnou volá mé jméno, ale neposlouchala jsem. Jak jsem se mohla nechat takhle zlákat?

,,Kde jsi byla?" Šťouchla do mě Amy, když jsme vycházely ze třídy. Uvažovala jsem, jestli ji to říct. Už jsem se nadechovala, že ji to nějak ve zkratce shrnu, ale byly to ty temné oči, co mě zastavily. Koukal na mě s nešťastným pohledem. Chvíli mi ho bylo opravdu líto, než jsem si zase vzpomněla na to, že ke mě nikdy nic necítil. Byla jsem pro něj jen další hračka. Nic víc.
,,Neřeš to." Odpověděla jsem Amy a s těmito slovy sklopila pohled a zrychleným krokem jsem se vydala na další hodinu. Dokud to nebyla opět ruka, co mě zastavila. Otočila jsem se a on mě držel kolem zápěstí. Bylo mi jedno jak moc zoufale a nešťastně na mě teď kouká. Nenáviděla jsem ho. Taky jsem ho pražila pěkně zabijáckým pohledem a čekala, že to pochopí a pustí mě. Ale on ne. Dál mi koukal do očí a odmítal mě pustit.
,,Pusť mě." Zavrčela jsem na něj skrz zuby. Ze vzteku jsem ruce zatínala v pěst, abych tady po něm přede všema nevyjela. On pořád nic.
,,Říkám pusť mě." Zvýšila jsem na něj hlas, ale dál to ignoroval.
,,Co se stalo?" Promluvil naprosto zoufalým hlasem, až jsem mu na to málem skočila. Málem.
,,Jdi do háje." Řekla jsem s arogancí v hlase a otočila se k odchodu, jenže ten idiot mě pořád držel. A taky se pěkně mračil. Takže pánovi se ještě k tomu nelíbí, jak s ním jednám? To už se ve mě opravdu vařila krev. Co si ten arogantní kretén o sobě myslí?! Napřáhla jsem se a chystal, že mu vrazím pěstí, ale mou ruku zachytil. ,,Drž se ode mě dál jasné? Nemluv na mě a už vůbec na mě nesahej!" Procedila jsem skrz zuby. Spustila jsem svou ruku dolů a nasadila si kapuci, abych se alespoň trochu skryla před těmi zvědavými pohledy a vydala se pryč na svou hodinu.

Po škole jsem si počkala, až všichni zmizí, abych si mohla nepozorovaně vytáhnout ty uniformy a běžela jsem si to vesele domů. Práce mě čeká až nad hlavu.