Kolik pravidel ještě zbývá?

20

Když se Yoongi ptal, co se Jiminovi stalo, rozhodně netušil, že za dobrých dvacet minut si bude připadat jako nejhorší anděl, jakého si někdo může přát.

Nebohému středoškolákovi se stala věc, která se po světě děje a je to problém, ale většina lidí ho neřeší a pro mnohé zdánlivě nezajímavé téma je obrovskou kapitolou v životech jednotlivců, kterých se týká.

Yoongiho, Jimina, jeho matku, kamarády, známé a ani náhodné kolemjdoucí by nikdy nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát jemu. Chlapci.

Ale stalo se a další duše přišla o nevinný zápal do života a místo něj získala tíživou zkušenost a gigantickou dávku opatrnosti do budoucnosti.

Den nezačal hezky, Jimin by přísahal, že z ospalosti vykročil z postele levou nohou.
Nemohl přestat žárlit. Od rána pořád jen a jen přemýšlel. Kdo je ten, co mu přebírá anděla? Kde ho vyhrabal? A proč to všechno?

Tolik otázek bez odpovědi. Tu a tam Chimimu někde vzadu přeběhla v lebce myšlenka, že by si nejraději ublížil a nechal Yoongiho, ať se o něj alespoň snaží. Přesto si to doopravdy nepřál.

Den ve škole byl nudný. Jin s Jungkookem se někam vypařili každou přestávku a nástěnným hodinám se nechtělo tikat.

Poslední hodina –⁠ chemie. Jimin neustále koukal na stěnu, kde visel ten líný přístroj. Nejeden by vsadil vlasy, že ty hodiny na zdi usnuly. Ačkoli jeho zrak mířil na ně, Jimin viděl pořád jen jedno. Nebo spíš jednoho. Yoongi. Od chvíle, kdy si k němu lehl a objal ho, přičemž zapojil i křídlo, což Chimi bral jako obdivuhodné ochranářské gesto, na něj nemohl přestat narážet svými myšlenkami.

Z transu ho probral hrubý hlas chemikáře, který mu naštvaně pohlavkem rozcuchal vlasy.

Jak se mu řeklo, tak udělal, a proto se v čas, kdy Yoongi letěl střemhlav dolů zachránit Taehyuna, dostavil před dveře kabinetu chemikáře. Ještě nikdy po škole nebyl, jen málo učitelů žáky trestalo takovým způsobem.

Bylo mu řečeno, ať si sedne a chvilku počká. V tuhle chvíli by byl Yoongi cítil, že se něco zlého chystá, ale měl plnou hlavu dopravy v ulici jiného města.

Zámek u dřevěných dveří varovně cvakl. Chimi mu věnoval pouze špetku své pozornosti. Koukal do mobilu.

Chvilka se seběhla s chvilkou a do pěti minut Jimin už neměl sílu se bránit jakémukoliv sexuálnímu útoku ze strany nebezpečného muže. Bolelo ho to tak zatraceně moc. Tolik plakal a křičel. Snažil se odolávat, až upadl v bezvědomí. To chlapa nezastavilo. Nebylo to poprvé, co podobnou situaci utvářel. A bez výčitek.

Pro člena učitelského sboru to bylo krátké, ale stačilo to. Jeho žák v tu chvíli prožíval tu nejhorší a nejstrašidelnější noční můru. Kdyby skončila byť o sekundu dřív, poznal by to.

Vysílené, pošpiněné a poškozené, ještě stále dětské tělo se zpět k životu probralo o pár minut později. Kabinet zamknutý s náhradním klíčem uvnitř, po učiteli jako by se slehla zem. Jimin se sesbíral a s pláčem se belhal domů.

Svět už nebyl růžový.

Chimi se bezbranně doslova rozsypal anděli v náručí.

Snad nikde nevzniklo nedorozumění. Neměla jsem v úmyslu ten „akt" o nic více přibližovat. Chci, aby zůstal chladný. Byla bych nerada, kdyby se tu objevil někdo, kdo se v tomhle vyžívá a čte to, jakoby o nic nešlo.

Prosím, nepodporujte příběhy, co se na tomhle zakládají, opravdu si nemyslím, že se dají označit za kvalitní dílo.

A také se omlouvám, ale asi z toho příběhu nebudou vyzařovat takové emoce, jaké měly. Prostě nedokážu čtenáře do děje vtáhnout. ☹
. . .
Nejednou jsem přemýšlela, jestli tahle kapitola nebyla chyba, jestli není příliš nereálná a nepůsobí proto nehodnotným dojmem, ale dnes nám jistá profesorka chvilku vyprávěla něco z toho, co se událo v naší škole s minulým ředitelem, který, řekněme, tíhl k dívkám. Úplně mě zamrazilo, když řekla, že za ní přišla dívka s tím, že ji zamkl v ředitelně a osahával ji. A nebyla jediná, on si vybíral holky z rodin, kde se to neřešilo (např. z těch rozvrácených). Na internetu se to téměř nedá najít, přestože se to řešilo u soudu. Zároveň od sourozence vím, že na mé škole (gymnázium, podotýkám) byl i tělocvikář úchyl na holky.
Doopravdy obdivuji všechny (hlavně kluky, protože v 90% se to týká jich), co chápou, že takové věci – ať už „jen" catcalling nebo přímo znásilnění – nejsou normální a měly by se řešit. Když mi „kámoš" napsal „idc" na zprávu ve smyslu „pomoc, je tady cápek, co jde, když já jdu, stojí, když já stojím", klesl v mých očích tak hluboko, že se už nikdy nevyhrabal na normální úroveň. Debil...