Začalo to YouTubem

15.

Následující den pouze odpočívám, projdu si Bratislavu, podívám se na památky a místa kam jsem chodila s tátou a přáteli. Celý den jsem jak na trní, už se nemůžu dočkat až budou závody, ale zároveň, mám z toho trému, bojím se že něco zvrtám, jak mám ve zvyku. dojdu si na večeři, a pak jenom lehnu do postele, asi hodinu se převaluji, nemůžu usnout, ale najednou se probudím nebo spíš budí mě budík, a já vím že je den D... Ten den, kdy se postavím před celý svět a musím dokázat, že i takové tečky na mapě, jako je Česko a Slovensko, dokážou něco udělat, že se můžeme rovnat s velikány, a je jedno pod co běžíme, furt jsme v srdci Češi a Slováci.
Ráno, jak jsem slíbila hodím na Deziro instagram, YouTube a Facebook jak vypadám, aby fanoušci věděli komu vlastně fandí. Když se konečně přemístíme na závody, valím oči, nikdy jsem nevěděla, že v Bratislavě je tak obrovský sportovisko. Hromada lidí na mě mává, jsou v mém merchy. Jak koukám, bílé mikiny má skupinka čtyř lidí, jestli kluků nebo holek, nevím, viděla jsem je jen, že jsme šli proti sobě. Testy na doping nám dělaj těsně před během, vidím ty úžasné časy, a na sebevědomí mi to nepřidává. Trenér se mě snaží podporovat, ale nevnímám ho, furt hypnotizuji tu dráhu, kde se běží.
Už stojím připravená na první disciplíně, běžíme stovky, provedou mi testy na doping a já se začínám rozcvičovat. Když na mě dojde řada, mám pocit, že potřebuji ohromně na toaletu, ale vím že se mnou mávají nervy, proto zhluboka vydechnu, těsně před výstřelem se nadechuji a běžím.
Když se zastavím po dokončení disciplíny, čekají tam na mě kluci v bílé mikině, už jsem si jista kdo to je, jsou to ti, kteří mě sem dostali a jsem jim za to i vděčná, ale zároveň mě mrzí, že jsme se museli rozejít ve zlém, ale jsem neskutečně ráda že sem přišli v mém merchy. Pousměji se na ně a jdu směr můj trenér. Ten mě poplácal po zádech a vyšli jsme směr nás stan. Tam sním citrony v medu a čekám na další disciplínu. Očima šmejdím po davu a hledám partičku čtyř bílých mikin, oni si dokonce na záda nakreslili svá loga...tak to jste se překonali, asi to opravdu myslíte vážně.
Čekám asi dalších 30 minut a stresuju se nad Němkou...ta běhá naprosto excelentně a zatím se držím uprostřed, ona je na špičce...doufala jsem že to bude lehčí.
Jen co stoupnu na čáru s žebříkem v ruce na čáru už není nic jiného než já a trať. Jakmile vystřelí letím jak navedená střela, nevnímám tratě vedle sebe, teď tu jsem já a trať, vyhodím žebřík do prvého okna a než se stihne zaseknout už po něm běžím hodím nohu dovnitř okna a žebřík vyhazuju o patro výš...ani nevím jak ale najednou jsem nahoře. Podívám se na čas a zjišťuju že jsem udělala nejlepší čas ve věži...to zírám, dolů už si to kráčím pěkně po schodech...jsem plná adrenalinu a neskutečné radosti...stále mám možnost na výhru!
,,Hej Deziro podepíšeš se mi prosím?" Odchytí mě nějaká asi 13letá holka ,,a jakpak se jmenuješ slečno?" Optám se když si beru asi památníček s tužkou ,,Aneta" řekne ,,krásné jméno" zabručím a s pokusem o hezké písmo ji vyšvihnu text co mě napad Nikdy se nevzdávej Anett, i když se k tobě otočí zády, buď to ty co jim ukáže záda v dálce. DEZZ usměju se hodíme si selfie a já jdu směr svůj stan. Tam už stojí novináři what?
,,Andreo Lukáčová jaký to je pocit když nemůžete běžet za svou zemi?" Optá se první novinářka ,,mně je jedno za co běžím v srdci jsem furt Češka a Slovenka" odpovím ji ,,Andrea aký to je pocit prekonať svetový dorastenecký rekord v disciplíne veža" zazní od poměrně pohledného Slováka ,,človek si to ani neuvedomí, v tú chvíľu je len on a disciplína" odpovím a nahodim úsměv. Ještě chvilku odpovídám a pak jdu do stanu...jsou pomalu těžší jak samotné disciplíny...