Setkání o Vánocích

❄Epilog❄

Dnes konečně nastal den, na který všichni čekali celý prosinec a kvůli kterému se chystalo tolik příprav. Marinette se probudila výjimečně brzy, někdy okolo půl osmé. Chtěla ještě zabalit dárek pro Adriena a rodiče, nikdy dřív to totiž nestíhala. Potom měli domluvenou schůzku s blonďatým mladíkem, aby si své dárky předali.

Tmavovláska vůbec neměla ponětí, co by od něj mohla dostat. V hlavě se jí sice vybavilo hodně možností, ale pokaždé ji zavrhla. Buď se jí to zdálo moc předražené, nebo nemožné k sehnání. Věděla sice, že pro Adriena nejsou peníze problém, nechtěla ovšem vypadat jako nějaká zlatokopka, už jenom z toho důvodu, že jí nebyla. Ve skutečnosti jí bylo úplně ukradené, co od něj dostane. Věděla totiž, že ten dárek bude střežit do konce života a nenechá někoho, aby se ho byť jen prstem dotkl.

No a co od ní dostanou ostatní? Pro rodiče koupila něco do koupele. Pro Alyu měla knihu, kterou už dlouho chtěla a neměla moc peněž, aby si ji mohla dovolit. Ninovi sehnala krásná nová sluchátka, protože ta minulá se mu údajně sama rozbila. A pro Adriena... tak pro něj toho měla snad nejvíce. Nejen, že mu upekla makronky, co milovali i jeho rodiče, ale ještě mu upletla šálu. Takovou světle zelenou, jež se dokonale hodila k jeho smaragdům. Všimla si totiž, že si často přitahuje kabát ke krku s tím, že je mu chladno. Nikdy nic neřekl, asi aby si nemusela dělat starosti. Přesto ho však prokoukla a nechápala, proč si něco na ten krk nekoupí.

„Marinette, pojď nám pomoct ozdobit stromeček!" zakřičela na ni Sabine z kuchyně a vytrhla ji tak z úvah.

„Už letím," povzdechla si dívka a položila červenou taštičku s dárkem pro svého milovaného chlapce na stůl k počítači.

***

Po obědě s rodiči, kteří se poté vrhli ještě na nějaké přípravy, zamířila opět do pokoje. Pohledem rychle sjela teplý tmavě modrý svetr a černé džíny, co měla na sobě. Vlasy si skoro jako vždy nechala rozpuštěné, ještě je pročísla hřebenem a vydala se dolů. Předtím popadla do ruky taštičku. Kdyby ji nechala doma a všimla si toho až později, musela by se vracet a tím by jen ztratila spoustu času. Při zapínání kozaček se jí zasekl zip, takže chvíli trvalo, než se zase rozjel.

„Sakra, tak honem, ty potvoro, jinak přijdu pozdě!" zaklela. Když se jí mise úspěšně zdařila, hodila si na hlavu čepici a poté se vydala ven z bytu.

Procházela se po městě. Prohlížela si sníh všude kolem a myslela si, že se ho už nedokáže nabažit víc. Stejně jako myšlenek na Adriena Agresta, se kterým se měla každičkou minutou setkat. Jakmile se jí vybavila jeho nádherná tvář, ta její se rozjasnila do úsměvu. Vše bylo přesně jako tehdy na střední až s tím rozdílem, že tam před ním koktala a nedokázala říct pomalu ani větu. A potom, co si vybavila jejich polibky, zrudla, nemohla si pomoci. Stále se jí nechtělo věřit, že se s ním několikrát líbala a on se od ní neodtáhl, spíše naopak. Vše se zdálo až moc jako splněný sen...

„Marinette!" jakmile zaslechla onen hlas, probrala se. S tím zamilovaným úsměvem na obličeji se k němu rozeběhla.

„Adriene!" padli si opět kolem krku a on ji jednou rukou pohladil po zádech.

„Tak konečně Štědrý den, co?" zazubil se, když už zase stáli v normální vzdálenosti.

„To teda. V noci jsem se pořád budila, protože jsem se prostě nemohla dočkat," zasmála se. „Ale možná za to mohl i fakt, že jsme se vrátili dlouho z koncertu a potom jít spát, popravdě se mi moc nechtělo," přiznala se.

„Měl jsem to dost podobně."

„No ale aspoň nemáš takový pytle pod očima jako já, skoro se za sebe stydím," ušklíbla se.