Setkání o Vánocích

❄Kapitola sedmá❄

Dny ubíhaly jako voda a každým dalším se blížil vánoční koncert, na kterém měl vystupovat Adrien spolu s pár dalšími umělci. Často se mu díky svým přátelům podařilo zapomenout na to, co ho čeká, ale jakmile dorazil domů, pokaždé pod dohledem svého otce cvičil na klavír. Někdy tím trávil i celé dopoledne. Nevadilo mu to, naopak byl rád. Alespoň bude na všechno připravený.

„Výborně, Adriene. Když takhle tyhle tři skladby přehraješ za týden před všemi těmi lidmi, máš našlápnuto na cestu, kterou tak moc chceš jít," pochvaloval si Gabriel Agreste a spokojeně se na svého syna usmíval. I Emilie, stojící vedle nich, měla na své krásné tváři úsměv.

„Já vím. Děkuju, otče, že mi tak pomáháš. Uvědomuju si, že bys to nemusel dělat už jenom kvůli tomu, kolik máš práce, a proto si toho tolik cením," řekl Adrien a potom muže vedle něj obejmul. Ten byl chvíli lehce zaskočený, ale objetí mu nakonec oplatil.

„Nemáš za co. Jsem na tebe pyšný."

„A už víš, jestli na to představení budeš chtít někoho pozvat?" zeptala se Emilie po pár vteřinách ticha. Nad touto otázkou se nemusel kdovíjak dlouho zamýšlet.

„Jo. Myslel jsem, že bych dal vstupenky Marinette, jejím rodičům, Alye a Ninovi. Nevadilo by to?"

„Samozřejmě, že ne, zlatíčko. Je to přece tvoje vystoupení," mrkla na něj Emilie a on kývl.

„Máš pravdu," zazubil se.

„Adriene a kdo je ta Marinette? Na Alyu a Nina si vzpomínám, ale ta dívka mi úplně vypadla z paměti," přiznal se jeho otec a vypadal, že nad tím skutečně přemýšlí.

„Taky si na ni vůbec nepamatuju..." přidala se blondýnka.

„Nedivím se vám. Marinette se odstěhovala hned po střední do New Yorku kvůli škole a letos se vrátila na Vánoce. Na začátku prosince jsem ji potkal náhodou na náměstí, jak jsem měl to neplánované focení," ušklíbl se. „Pro přiblížení – chodila se mnou do třídy. Je to holka s dlouhými tmavými vlasy a je docela... strašně krásná," uvědomil si Adrien najednou, když se mu vybavil její úsměv.

„Už vím!" luskla Emilie prsty a její smaragdové oči se rozzářily. „To od ní jsi tehdy dostal ty výborné makronky, že?" Adrien se zasmál.

„Ano, mami, přesně od ní. Její rodiče jsou totiž pekaři," dodal na vysvětlení a všem se jako zázrakem rozjasnilo.

„Tak mě napadá..." ozval se zničehonic Gabriel a tajemně se usmíval. „Nechceš ji pozvat k nám na večeři třeba zítra?" po tomto návrhu po sobě matka se synem hodili překvapené pohledy.

„Ty chceš někoho pozvat k nám domů?" zalapala po dechu Emilie, protože tohle se jen tak nestávalo.

„No ano. Pokud jsem správně pochopil, Marinette je Adrienova nejlepší kamarádka a jistě je i hodná. Navíc podle všeho po Vánocích zase odjede, tak bychom jí pobyt tady mohli alespoň trochu zpříjemnit," pokrčil rameny a užíval si až šokované pohledy svých nejbližších.

„Já nevěřím svým uším," zašeptala Adrienova matka a on jen beze slov přikývl.

„Co tak koukáte?"

„M-myslel jsem, že ty moc tady nechceš cizí lidi," začal koktat.

„To je pravda. Ale Marinette je tvoje kamarádka, takže není cizí, navíc jsou Vánoce a něco mi říká, že tady stejně už někdy byla."

„Párkrát nejspíš jo," podrbal se Adrien na zátylku.

„Tak vidíš. Neváhej a pozvi ji, když ji pak dlouhou dobu neuvidíš. Za normálních okolností bych ti nic takového nenabízel, a to víš sám nejlépe."