Setkání o Vánocích

❄Kapitola dvanáctá❄

„Marinette? V kolik bys chtěla vyrazit na ten koncert?" zeptal se jí Tom ještě, než stačila zmizet ze dveří bytu.

„No myslela jsem, že bychom šli o něco dřív. Potřebuju ještě za Adrienem do šatny, chci ho trochu povzbudit. Určitě bude nervózní chudák," usmála se smutně při pomyšlení, že Adrien nyní nejspíše nervozitou přešlapuje u sebe v pokoji.

„Ani se nedivím. Taky bych byl, kdyby mělo přijít tolik lidí."

„Jo, ale on to zvládne, já mu věřím," přikývla na souhlas a zapnula si svůj zip u kozaček, který předtím nedotáhla do konce.

„Ještě, že tě má, co?" ozvala se tentokrát Sabine, Marinette trochu zrudla.

„Mami, nechodíme spolu," zamumlala. Sice by si moc přála, aby se to stalo, ale proteď se tohle rozhodla nechat na osudu.

„Zatím," mrkl na ni Tom a ona měla pocit, že se propadne pod zem.

„Musím vyrazit, čeká na mě Alya. Uvidíme se!" řekla a potom konečně zabouchla dveře. Opřela se o ně a oddechla si, když se jí podařilo uniknout výslechu, který měl nejspíše následovat.

„Ahoj, kočko!" obejmula ji brunetka na přivítanou, dívka se zasmála.

„Ahoj. Jsem ráda, že se zase bavíme. Bez tebe to nebylo ono," zakroutila hlavou a zastrčila si pramen svých rozpuštěných vlasů za ucho.

„Bez tebe taky ne. Slibuju, že se takhle nikdy nepohádáme, jen mě prostě štvalo, že si nechceš přiznat to, co my všichni víme," založila si Alya ruce na prsou a potom se vydaly do města. Bylo něco po poledni, naplánovaly si tedy krátkou procházku, večeři s rodiči a následně přípravu na koncert. Šaty měly také vybrané, visely v jejich skříni a čekaly na svoji příležitost.

„Chápu. Jenom nevím, jestli jsem si to nepřiznala moc brzo. Nebo moc pozdě," povzdechla si Marinette a sáhla do kapes svého šedého kabátu.

„Zjistíš to jedině tak, že mu to řekneš," pokrčila její nejlepší kamarádka rameny. Tmavovláska vytřeštila oči.

„Ses zbláznila?! Nemůžu mu to říct! Jasně, líbali jsme se, bylo to krásný, on mě políbil sám od sebe, ale co když... co když ke mně ještě pořád nic necítí? Jsme zase na začátku."

„Já se z tebe jednou vážně zblázním," bouchla se Alya do čela tak, jak to umí jen ona. „Jestli tě políbil on, tak to něco znamená a neříkej, že ne. Jen se to sám sobě bojí třeba přiznat jako ty. A z jednoho důvodu," napadlo ji, Marinette se vyděsila. Opět o tom přemýšlela až příliš.

„J-jakýho?" skoro se až bála zeptat. Měla knedlík v krku a na čele se jí objevily kapičky potu, přestože venku byla zima a sníh všude kolem.

„Kvůli tomu tvýmu odletu, kvůli čemu asi? Vztah na dálku je totiž blbost."

„Já vím," přiznala dívka po chvíli. „Ještě jsem se úplně nerozhodla, ale přemýšlela jsem nad tím, že bych se tam vrátila dořešit nějaký věci ohledně školy, práce a pak se přestěhovala sem, domů. Už jenom pro mou lásku k Adrienovi, rodičům... jenže se bojím. Byla by to velká změna," obejmula se rukama a obě se zastavily.

„Ovšem správná. To, že sis to uvědomila, je pokrok, Mari. Navíc, kdybys tady zůstala, mohla bys o Adriena bojovat. A v New Yorku? Tam by bylo všechno stejné jako dřív a Adrien by si během toho, co budeš pryč, možná našel někoho jiného. Být tebou, tohle neriskuju," řekla Alya a Marinette cítila, že má pravdu.

„Slibuju, že o tom budu dál přemýšlet. Času mám ještě dost," usmála se, načež se obě rozhodly, že pro dnešek o tom neprohodí ani slovo. Nakonec se ještě chvíli prošly po trzích a rozloučily se s tím, že se uvidí na místě.

***

Den se blížil ke konci docela rychle. Nastal večer a Adrien Agreste spolu s jeho rodiči se vydali do divadla hodinu před začátkem koncertu. V šatně, kterou měl blonďatý mladík sám pro sebe, se ještě připravoval a očima projížděl malou místnost. Hned vedle dveří se nacházel věšák na oblečení, na levé straně gauč, naproti dveřím malé okno, šatník s několika obleky a zrcadlo.

Seděl u stolu před zrcadlem. Za chvíli měli přijít maskéři, aby ho trochu nalíčili a připravili na to, co ho čeká a nemine. Tikot hodin na zdi ho doháněl k šílenství, stejně tak i ručička blížící se ke dvanáctce. Při tom pohledu na ni ho naplňoval pocit nervozity, sklíčenosti a nutkání se odtud vypařit. Nemohl však, musel tu zůstat až do samého konce.

Věděl, že tohle bude dlouhý večer, ale také jeden z nejdůležitějších v jeho životě. Už jenom proto, že bude hrát hlavně pro Marinette, jeho nejlepší kamarádku a dívku, na které mu záleželo nejvíce na světě. Byla pro něj vším a pocit, že by ho měla opustit na druhý konec planety chlapci připadal nesnesitelný.

Z těchto a dalších podobných myšlenek jej naneštěstí vyrušily otevírající se dveře. Když zvedl hlavu, všiml si Emilie.

„Mami?" podíval se na ni zmateně. Vzpomněl si totiž, že odsud odešla před chvílí, nechápal tedy, z jakého důvodu se mohla vrátit.

„Adrienku, nenech se rušit, jdu si pro mobil. Zapomněla jsem si ho tady," vysvětlila a ve svých tmavě zelených lesklých šatech přešla ke stolu. Tak moc se ponořil do své mysli, že si ani neuvědomil, že tu něco nechala.

„A jo... vůbec jsem si toho nevšiml," přiznal se a sklopil pohled. Emilie se usmála a sklonila se k němu, ruku mu položila na rameno.

„Chápu, že jsi nervózní, ale nemusíš být. Posledních pár dní jsi cvičil skoro nepřetržitě, vlastně už od začátku měsíce a celý život ses snažil. Ty to zvládneš, věř si tak jako vždycky," pohladila ho po tváři.

„Díky, mami," usmál se a potom se obejmuli. „Nepřišla náhodou Marinette s ostatními?"

„Ještě mají čas, neboj," mrkla na něj. Chvíli tu s ním zůstala, než sem dorazili maskéři ho upravit a pomoct mu vybrat oblek.

***

Marinette, její rodiče, Alya a Nino se ocitli před divadlem. Všichni si prohlíželi jeho velkou a ozdobenou budovu předtím, než vešli dovnitř.

„Páni, tady je celkem dost lidí na to, že koncert začíná až za dvacet minut," poznamenala tmavovláska při pohledu na dav, který se nacházel v židlích a všude mohli slyšet hlasy.

Hlediště od shora dolů zaplněná, dokonce i na balkónech někdo seděl. Ninovi se při tom pohledu až skoro zatočila hlava, ani dívka vedle něj na tom nebyla jinak. Vážně měla sen vystupovat před tolika lidmi? Sama tomu nemohla pořádně uvěřit a uvažovala o tom, že hodí zpátečku.

„To mi povídej," hlesla Alya vedle ní. „Ale nikomu to dneska nesluší tak jako nám," pochválila sama jejich šaty.

Její nejlepší kamarádka se musela zasmát. Ona na sobě měla krásné šedé dlouhé šaty, s bílým sakem na ramenou, vlasy rozpuštěné a místy spletené do malých copánků. Alyiny šaty byly světle oranžové, její oblíbená barva. Měly holá ramena, ale jí to nevadilo. Přece jenom, sem celou cestu jela taxíkem a zpátky to nemělo být jinak.

„Máš pravdu," souhlasila a potom se vydali najít šatnu, kde se měl nacházet blonďatý mladík, na kterém všem záleželo nejvíce.

_____________

Další část je tady, lásky 😍

Konečně tu máme koncert, o kterém se celou dobu mluvilo. Co se tam podle vás stane? Bude něco mezi Mari a Adrienem? 😊❤

Jinak, taky jste přežili první den učení? Já celkem fajn, ale zítra to bude mazec 😅 se ani nenajím pomalu... Snad jste na tom o něco líp😂😅❤

Taky doufám, že vám ta kapitola dává smysl 😅jsem tam teď hodně věcí opravovala atd... Kdyby něco, dejte vědět, ale myslím, že by to už mělo být v pohodě 😊❤

Less216 ❄