Setkání o Vánocích

❄Kapitola devátá❄

Marinette další den trávila pečením cukroví a pomáhala tak Sabine, která skoro nic nestíhala. Díky tomu zapomněla na večeři, kam ji Adrienův otec pozval, no alespoň nebyla vůbec nervózní. Asi okolo páté hodiny odpoledne dopekla poslední vanilkové rohlíčky, jejichž vůně voněla bytem, a položila je k ostatnímu cukroví. Dnes se jí podařilo udělat celkem dva druhy a její matka jí sem chodila občas pomoct.

Když měla hotovo, sundala si zástěru, udělala ovocný čaj a vydala se nahoru do svého pokoje. Musela si na chvíli odpočinout a vybrat nějaké šaty. Až v tom momentě jí vlastně došlo, že na přípravu nemyslela ani trochu. Vyděsila se. Položila hrnek na stůl k počítači a rychle přeběhla ke skříni. Otevřela ji.

Nějakou dobu tam jen tak stála a s úlevou zjistila, že si s sebou přivezla jedny černobílé šaty dlouhé pod kolena, které si mohla vzít někam do společnosti. Oddechla si a vytáhla je ven.

***

„Tak co, Adriene, jsi nervózní?" uslyšel vedle sebe hlas svého otce. Malinko ho vyděsil, protože stál nad schody vedoucími do haly a přemýšlel.

„Docela jo... Marinette se mi za celý den neozvala, tak snad si to nerozmyslela a snad je v pořádku," přiznal a Gabriel se usmál.

„Určitě je a nerozmyslela si to, to je jasné."

„Jak je možné, že jste si s mámou ve všem poslední dobou tak jistí? A hlavně v něčem takovém... to nejde!" zamračil se blonďák lehce a muž vedle něj se trochu zasmál.

„Víš přece, kdo je tvoje matka, ne? Ta by svým optimismem dokázala nakazit i toho největšího morouse."

„To mluvíš o sobě?" ušklíbl se Adrien a divil se, že je jeho otec tak uvolněný. Dlouho jej v tomhle stavu neviděl. Ale také byla pravda, že před Vánoci měl hodně práce.

„Možná," pokrčil rameny a mladík se rozesmál.

„Zase mě tady pomlouváte?" zaslechli za sebou Emilie, která se k nim blížila. Oba se na ni zaskočeně dívali, Gabriel zalapal po dechu. „Co? Mám někde něco?" zeptala se blondýnka a ohlédla se po svých bílých šatech, které se na světle třpytily.

„N-ne...totiž, jsi úplně nádherná, Emilie," dostal ze sebe její manžel a ona se usmála.

„Táta má pravdu, mami," přikývl Adrien a hlasitě polkl.

„To jsem ráda. Měli bychom jít, ne? Marinette tu bude každou chvíli," řekla a už chtěla sejít schody.

„Ale víš, že ses nemusela takhle oblékat, zlato? Je to jenom večeře," připomněl jí Gabriel a jeho syn měl pocit, že tohle slovo slyší poslední dobou pořád.

„Vím, ale chtěla jsem. Marinette určitě bude taky vypadat majestátně, přece nemůžu zaostávat," zvedla koutek rtů do úsměvu a dala si svůj cop na rameno.

„Ty nikdy nezaostáváš, Emilie," řekl Gabriel a ona se k němu naklonila pro polibek. Adrien je s úsměvem sledoval. 

Byl rád, že jsou jeho rodiče šťastní a vzpomněl si na dívku, která k nim měla brzy přijít. Zatímco on měl na sobě své typické bílé sako, džíny a tričko, ona bude vypadat dokonale... v tomhle měla jeho matka jistě pravdu. Chtěl skočit do pokoje, aby se převlékl, ale bylo pozdě.

„Už je tady," informoval všechny Gabriel, který dostal zprávu na telefon od řidiče. Než stihl kdokoliv zareagovat, otevřely se hlavní dveře a dovnitř domu vešla postava. Rozhlížela se kolem a Adrienovi trvalo pár vteřin, než ji poznal.