Setkání o Vánocích

❄Kapitola druhá❄

Na opačném konci Paříže se nacházela jedna velká vila ze všech stran ohraničená plotem, přes který se mohly dostat pouze povolané osoby. Na dvoře se stejně jako venku válel sníh. Ten i když někdo před časem odhrnul, nyní napadl.

Zdálo se, že letošní rok bude plný sněhu. Nebo alespoň to tak připadalo blonďatému mladíkovi vevnitř. Ten seděl u dlouhého tmavého klavíru vedle svého otce a přehrával mu jednu píseň.

„Do háje, Adriene!" vykřikl najednou vysoký muž oblečený v bílém saku, brýlích na nose a červených kalhotách. Mladík se jeho hlasu lekl a přestal hrát. Velkým pokojem se náhle rozhostilo ticho.

„Co se děje?" zeptal se opatrně chlapec a snažil se přitom uklidnit své srdce bušící strachem.

„Tohle je už podruhé, co jsi zmáčkl jinou klávesu. Vůbec se nesoustředíš tak, jak bys měl, a to chceš před Vánoci vystupovat na koncertě? S takovou tě nikdo nebude poslouchat, přehraj mi to znova!" mračil se Gabriel Agreste na svého syna.

„Ale otče, já už jsem unavený. Dneska jsem se celý den nezastavil na focení a pak dělal práci do školy, kterou mám v lednu odevzdávat. Vážně toho je na mě poslední dobou příliš," rozhodil rukama a snažil se z toho nezbláznit. Opravdu to neměl v tomhle životě jednoduché.

„Neprotestuj a hraj. Ukaž mi, že umíš tuhle skladbu perfektně a pak si dělej, co chceš, třeba skákej z okna a uč se salta, co já vím."

„Ale-"

„Adriene..." mračil se dál Gabriel a Adrien ho už chtěl poslechnout, vtom se však ozval něčí hlas.

„No tak, lásko. Přece ho nemusíš takhle trápit," dala mu blonďatá žena ruce kolem krku zezadu a nezapomněla ani na pusu na tvář. „Sám přece víš, jak je focení občas náročné a ještě, když k tomu studuje. Ano, chce hrát na klavír a chce v tom být nejlepší, to ovšem neznamená, že se musí trápit každý večer. Takhle mu to akorát znechutíš."

„Znechutím? To myslíš vážně, Emilie? Já mu chci jenom pomoct, nic víc! A jestli chce něco dokázat, musí kvůli tomu dřít. Není jiná cesta." Emilie se usmála.

„V tomhle s tebou souhlasím, ale nic se nesmí přehánět. I ty jsi toho měl dneska hodně, a ještě se tady učíš s Adrienem. Měli byste si jít oba odpočinout a on ti to přehraje zítra, že?" hodila pohled na chlapce sedícího u piana. Ten horlivě přikyvoval.

„Jasně. Slibuju, že budu lepší. Dneska bych to jinak nedal, akorát by to bylo spíše horší," přiznal se a poraženecky sklopil hlavu. Občas se za sebe dost styděl, nebylo tomu jinak ani nyní. Možná byl na sebe dost přísný, ale rodiče ho tak vychovali, a to už se nezmění.

„Jako vždycky táhnete za jeden provaz," uchechtl se Gabriel a oba se na sebe zmateně podívali.

„Nemyslíme to ve zlém," zakročila jeho matka dříve, než stihl říct něco dalšího.

„Abys taky ty myslela něco zle, že? To by přece nešlo."

„Otče..." Adrien chtěl také něco namítnout na svou obhajobu, byl ovšem přerušen.

„Tak dobře, Adriene. Zítra v osm ráno sem přijdu a chci slyšet, jak perfektně ses to naučil, žádná chyba, jasné?" hned na to jeho rodič zamířil ven.

„Ano. Děkuju. Děkuju, mami," usmál se na ženu, potom vstal a obejmul ji.

„Nemáš zač, Adrienku. Víš, že jsem tady pro tebe kdykoliv."

„Nebudeš mít kvůli mně problémy? Táta mi přišel docela naštvaný," odtáhl se od ní a díval se do jejích smaragdových očí.

„Neboj, nebudu. Tvůj otec se občas takhle chová, ale sám víš, že to s tebou myslí dobře. Já sice umím na klavír, ovšem ne tolik jako on. A kdyby přece jenom měl nějaké poznámky, tak to zvládnu sama," mrkla na něj.