Setkání o Vánocích

❄Kapitola první❄

„Mami? Tati?" promluvila hned, jakmile vešla do pekárny. Jako vždy to tu vonělo čerstvým pečivem, vanilkou a tentokrát nechybělo ani nějaké cukroví nebo perníčky. Musela se usmát, vše dívce připomnělo staré dobré časy.

U pokladny nikdo nestál a lidé dovnitř také nepřicházeli. Marinette se tedy nacházela v celé místnosti sama, ale nevadilo jí to. Zřejmě měli rodiče pauzu na oběd, a tak se vydala k pultu. Chtěla si vzít nějaké croissanty, které dala na talíř. Poté, co to udělala, zaslechla kroky a následně odhrnutí závěsu. Otočila se a spatřila svou matku.

„Marinette! Tak jsi opravdu přijela... nevíš, jakou mám radost!" okamžitě se jí drobná majitelka tohoto podniku vrhla kolem krku, tmavovláska objetí oplatila.

„Já jsem taky ráda, chybělo mi to. Paříž, tohle místo a vy," zamrkala, aby zahnala slzy, když po roce spatřila i svého otce, ten se vynořil zezadu podobně jako Sabine. Strhlo se další objímací kolo a trvalo pěkně dlouho.

Dcera nejlepších pekařů v hlavním městě Francie totiž bydlela v New Yorku už skoro dva roky. Odstěhovala se tam někdy po maturitě, aby mohla začít nový život. Tady se jí moc nedařilo a věřila, že jinde to bude lepší. Domů se vracela na Vánoce a na podobné příležitosti. Letos toho však měla nad hlavu, proto musela čekat s návštěvou svých blízkých do dalších svátků. Ty konečně nastaly, a tak se zde mohla v klidu ukázat.

„Proč mi přijde, že máš delší vlasy a že jsi trochu zhubla?" vyzvídala Sabine. Změřila si ji pohledem a vzala do ruky pramen tmavých vlasů. Ty byly dlouhé skoro až k pasu, postupně sestřižené a hezky upravené. Marinette si povzdechla.

„To se ti jen zdá, mami..."

„Ne ne, tvoje matka má pravdu. Jsi štíhlejší," řekl znalecky Tom Dupain a dívka sklopila pohled, začala se červenat.

„Tati," dostala ze sebe. „Fajn, tak jsem začala běhat. Stačí?" přiznala se po chvíli a oba dospělí po sobě hodili zvláštní pohledy. Pak se rozesmáli. „Eeeeh, co je tady k smíchu?" nechápala a zvědavě je pozorovala.

„Ty, která jsi měla celý život největší odpor k běhání, jsi s tím sama a dobrovolně začala?" ujišťovala se Sabine.

„Jo." A přišly další záchvaty. „Já se z vás jednou zbláznim..." povzdechla si, vzala si svůj talíř s croissanty a chystala se zamířit do svého pokoje. „Tak dobře, dělala jsem si srandu no."

,,My jsme to hned věděli," kývl hlavou její táta.

„A nechtěla by sis dát něco teplého? Vařila jsem kuře," ozvala se tentokrát opět Sabine.

„Jako to tvoje kuře?" zaregistrovala a podívala se na ni, její matka přikývla a usmívala se.

„Přesně to, které jsi vždycky měla ráda."

„Tak to si dám!" neváhala ani vteřinu, a i s talířem v ruce vyběhla z pekárny směrem do jejich bytu.

„Pořád stejná..." vydechl Tom a jeho žena přikývla.

„Aspoň někdo se nikdy nezmění." 

***

Po obědě si došla do pekárny pro kufr a batoh, který tam předtím nechala postávat u zdi. Její rodiče už opět prodávali a jako vždy tu byla fronta skoro až ke dveřím. Všichni si chtěli koupit to nejlepší pečivo v celé Paříži.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?" zeptala se matky, když procházela kolem pokladny. Zakroutila hlavou.

„Ne, jsi hodná, beruško. Zvládáme to tady. Určitě jsi unavená po cestě, tak si běž odpočinout, jo?"