Setkání o Vánocích

❄Kapitola osmá❄

„Marinette, tak jak bylo venku?" zeptala se Sabine, jakmile se tmavovláska ocitla uvnitř jejich bytu. Ještě pořád se nevzpamatovala z toho polibku, který jí Adrien dal ve městě, takže byla trochu mimo. Trvalo, než zareagovala.

„Promiň, co jsi říkala?" otočila se na ni, když si pomalu jako robot sundala svůj šedý kabát a pověsila ho na věšák.

„Ptala jsem se, jak ses měla venku. Jsi v pořádku?" všimla si, že s ní něco je, a tak zanechala míchání omáčky v kastrolu a přešla k dceři. Ta jen koukala někam do dálky, v očích nečitelný výraz. „Beruško?" zamávala jí lehce před obličejem. Trhla sebou a až teprve v tuto chvíli jako by si uvědomila, že se dostala domů.

„Jsem, mami, neboj." Odpověděla pohotově a usmála se. Nemusela se ani snažit, úsměv se jí na tváři vykouzlil sám od sebe. Myslela totiž na někoho úplně jiného.

„Opravdu?"

„Opravdu. Co vaříš?" všimla si, že tady něco moc dobře voní. Sabine se také usmála.

„Špagety, dáš si?"

„Samozřejmě, mám obrovskej hlad!" zasmála se a přešla k plotně. Naklonila se ke kastrolu a pozorovala omáčku. Potom se natáhla do šuplíku pro lžíci, aby mohla ochutnat.

„Jako vždy výborný," vydechla a položila lžíci do dřezu.

„To jsem ráda. Chystáš se zítra někam? Potřebovala bych totiž pomoct s cukrovím, je patnáctého a nemáme vůbec nic," začala Sabine. Tmavovláska už chtěla říct, že jí klidně pomůže, ale v tom si na něco vzpomněla.

„No a kdy chceš začít? Já jen, že dneska mě Adrien pozval k nim na večeři, vlastně je to pozvání od jeho otce a souhlasila jsem, nešlo odmítnout," kousla se do rtu. „Kdybych věděla, že chceš péct, nikam nejdu." Zatvářila se provinile.

„On tě pan Agreste pozval k nim?" zalapala její matka po dechu a Marinette přikývla.

„Jo, byla jsem překvapená stejně jako ty."

„Tak v tom případě musíš jít! Neexistuje, že by ses vykašlala na večeři ve společnosti Adrienových rodičů a místo toho pekla."

„Já vím," zasmála se Marinette. „Jen netuším, co si mám vzít na sebe. Jestli stačí třeba tohle nebo nějaký speciální šaty," pokrčila rameny a Sabine si prohlédla její červený svetr a modré džíny.

„V každém případě si vem aspoň sukni, bude to dobře vypadat a možná tím Adriena okouzlíš," zahihňala se. Dívka si na moment vzpomněla na jejich první polibek. Musela se začít červenat.

„Mami!"

„No a s tím cukrovím mi pomůžeš třeba dopoledne, je přece sobota, času budeme mít dost," mrkla na ni a ona přikývla. Zanedlouho se vrátil z práce i její otec a společně se najedli.

***

Mezitím Adrien dorazil do svého pokoje. Měl to štěstí a podařilo se mu tam dostat nepozorovaně, oba jeho rodiče byli někde v domě. S úsměvem, který se na jeho krásné tváři vyjímal už několik minut, přešel k zrcadlu.

Zahleděl se na svůj odraz a chvíli přemýšlel. Ani ho nezarazilo, že se na zrcadle místo jeho podobizny objevila Marinette. Nemohl na ni přestat myslet, i když sebevíc chtěl. Pamatoval si na svá slova, že si chce od vztahů odpočinout, ale tohle se prostě stalo samo.

„Nevím, co to se mnou děláš, Mari. Už od našeho prvního setkání letos mi motáš hlavu. Možná se ten polibek stát neměl, opravdu v tom nemám jasno...už dokonce mluvím i se zrcadlem," ušklíbl se a sundal si kabát. Stál tady jen v bílém saku a černém tričku.