SOULMATE | jjk ✔

55 | END

Jeden rok, dva měsíce a čtrnáct dní. 

Naše oči se setkaly a mně se chtělo brečet. Všechno to bylo mnohem horší než jsem si představoval. Praštila do mě šílená vlna emocí a já nechápal, jak je možné, že jsem se hned na místě nezhroutil. 

Objala jsi mě a já zprvu nebyl schopný sebemenšího pohybu. 

Tiše jsem vyslovil tvé jméno. Znělo tak cize. 

Když jsi pak řekla to moje, ani to se mnou nehnulo. Ne fyzicky. Po emoční stránce jsem byl v naprostém rozkladu. 

Jak můžeš? honilo se mi hlavou. Tohle je příliš.

Moje ruce se nakonec daly samovolně do pohybu. Držel jsem tě u sebe tak pevně, že i kdyby jsi se sebevíc snažila, neměla bys šanci odejít. Objímal jsem tě tak, jako bych tě objímal, kdybych tehdy jen tušil, že mě chceš opustit.

Je tohle naposledy?

Dáváš mi sbohem? Nebo mě u sebe znovu vítáš?

Chci to vůbec?

Neměl bych. Ale v té chvíli jsem si prostě nemohl pomoct.

"Co když ti povím, že tě pořád miluju?" zamumlal jsem. 

Pokroutila jsi hlavou a řekla, že to není možné. 

Vyvedl jsem tě z omylu. 

Opakoval jsem ta slova stále dokola a dokola, zatímco ty jsi brečela a tvrdila, že si to nezasloužíš. Že si mě nezasloužíš.

Ne.

Zasloužíš si naprosto všechno, co ti chci dát. Navzdory tomu, co jsme si způsobili. Navzdory tomu, jak jsme si ublížili. Ty mně. Já tobě. Vím to. 

Asi toho vždycky bude příliš...

To pouto je až moc silný.

"Jsi má spřízněná duše."

Zasmála jsi se. A objala mě o něco pevněji. Divil jsem se, že je to ještě vůbec možné, no nestěžoval jsem si.

Nemohl jsem totiž být šťastnější.

"A ty jsi zase ta moje."

Dobře, tak jo, mohl.