Subject A0 - Redemption

15.

Od toho dne se hodně věcí změnilo. Ne sice o tolik, ale proti tomu, co jsem měla za obvyklé, to změna byla. Dny ubíhaly jako obvykle. Všichni se chovali normálně a dělali svou práci. Včetně mě.

O tom, co se stalo ten večer, jsme s Newtem nemluvili. Buď mě jen chtěl konečně umlčet, nebo to byl jen další z jeho povedených vtipů. Každopádně se ke mně choval, jako vždycky. Jako by se to ani nikdy nestalo. A já to začala brát stejně.

I tak jsem si na sobě všimla drobných odchylek v chování. Jako by mě snad někdo přeprogramoval. A netušila jsem, jestli mě změnil můj záchvat, nebo ten polibek.

Probíhala jsem labyrintem, i když jsem dnes jít nemusela. Potřebovala jsem chvíli pro sebe. Jen malý kousek čisté samoty. To hrobové ticho a klid mi pomáhali víc než kdy jindy, abych si srovnala myšlenky. Navíc jsem věděla, že dneska přijde nový zelenáč. Žaludek se mi podivně zhoupl, jen když jsem na to pomyslela.

Aniž bych si to uvědomovala, zůstala jsem stát před velkým číslem sedm a naštvaně na něj hleděla. Neměla jsem tu být. A ani jsem nechtěla. Jak jsem se ovšem ponořila do myšlenek, instinkt mě sem dovedl sám. Tiše jsem si pro sebe zaklela, než jsem se otočila zase rychle zpátky. Tentokrát jsem se soustředila na každý krok, který jsem udělala, aby se mi nepovedlo se tam nějakým záhadným způsobem vrátit.

Cestu zpět k placu jsem znala takřka zpaměti. I tak se mi ulevilo, když jsem zahnula za roh a před sebou uviděla všechnu tu zeleň, kterou plac pokrýval. Nikomu se nelíbilo, že běhám sama, a že se už i sama vracím, ale nemohli s tím nic udělat. Alby mi udělil zvláštní výjimku, kterou odůvodnil tak, že se mnou kromě Minha nikdo neudrží krok. Ale mě řekl, ať radši běhám sama, než abych se znovu dostala do problémů. Nebo možná spíš, abych nedostala do problémů někoho dalšího.

S jistotou jsem teda věděla, že už Minho s Benem musejí být zpátky. Většinou jsem se vracela jako poslední. A to i dnes, kdy jsem neběžela tak daleko. Brána se měla co nevidět zavírat. Možná jsem byla sebevrah, ale lákal mě na tom ten adrenalin, který se šířil celým mým tělem, proběhnout branou dřív, než se uzavře na noc.

S Newtem už jsme se o tom kolikrát pohádali. Dle jeho slov jsem prý labilní a zahrávám si s vlastním životem. Že to jednoho dne nestihnu. Nedostanu se ven. A možná měl pravdu, ale to mě ani trochu nezbrzdilo. Alby mi jednou řekl, že jsem jiná. Jsem zvědavá a to je dle něj jak ke škodě, tak i k užitku.

Jenže dnes jsem měla nějak moc času ve svých rukách. Labyrint se pro mě stal rutinní záležitostí. Sice jsem stále byla svým způsobem okouzlena vším, co jsem tam kdy viděla. Každý den tam byl jako nepopsaný list papíru. I když jsem jej začínala znát opravdu zpaměti. Ale už mě tolik nepřekvapoval. Už v něm nebylo tolik míst, která bych neznala.

Možná jsem ale byla i částečně zvědavá na toho zelenáče. Už od brány jsem viděla Minha s Benem. Byli tak v polovině placu, což znamenalo, že se nemohli vrátit o moc dřív, než já. Trochu jsem zrychlila, abych je dohnala, ale možná jsem měla spíš zpomalit.

"Hej. Hele! Tam nesmíš." Volal vyděšeně Chuck. Pohlédla jsem tím směrem, jen abych viděla, jak se svým nejrychlejším tempem blíží k vysokému tmavovlasému chlapci.

Ten se ale zastavit nedal. Podstatně rychlejším tempem kráčel k bráně labyrintu. Rychle jsem strhla pohled před sebe a ještě zrychlila. Nechtěla jsem se na něj už znovu podívat. Nemohla jsem. Nebo to spíš nedokázala.

Byl to on. Ten kluk z mého snu. Ten, který mě zradil.

Možná jsem se měla přimět zastavit, když se na mě podíval. V očích měl strach a vztek. V očích tak tmavých, že byly až černé. Tak jediná maličká jiskra v nich mi napověděla, že překypuje zvědavostí. Stejně jako já, když jsem sem přišla. Jenže já se nedokázala zastavit. Netušila jsem, jestli mu vůbec můžu věřit.