Subject A0 - Redemption

5.

Teď jsem byla skutečná. Až teď jsem byla jednou z nich. Teprve teď jsem si přestávala připadat ztracená. Seděla jsem u ohně na oslavě na mou počest. Ale já se svým způsobem na nějaké slavení vůbec necítila. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat ten pohled, kterým se na mě Alfred díval, když se za ním brána labyrintu na noc definitivně zavírala. I teď mi z toho přejel mráz po zádech. A možná za to mohla i Albyho slova.

Teď patří labyrintu.

Otřáslo to mnou víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Cítila jsem se tak zranitelnější, smrtelnější. Bála jsem se toho, co mi řekl. Nechtěla jsem být pro ostatní záhubou. Nechtěla jsem, aby to co řekl, byla pravda. Ne teď, když jsem se tu konečně začala cítit o hodně lépe. Když jsem začala mezi ostatní konečně alespoň trochu zapadat.

„Nejsem zrovna expert, ale nemyslím si, že by se čestnej host měl tvářit takhle otráveně." Uslyšela jsem nad sebou Newtův hlas a ihned k němu vzhlédla. S lehkým posměšným úšklebkem ke mně natáhl ruku, ve které držel sklenici s podivně zabarvenou tekutinou. Nechtěla jsem ho nijak urazit, a tak si ji od něj radši vzala. Což byl asi ten nejhorší počin mého dnešního dne. S hlasitým povzdechem se posadil vedle mě na kládu stromu u ohniště. Přesně ve stejnou chvíli, kdy mě do nosu doslova udeřil odporně štiplavý zápach alkoholu.

„Co to sakra je?" Zkřivila jsem obličej ve zhnusené grimase a natáhla ruku se sklenicí, aby tak byla co možná nejdál od mého obličeje. Newt se pobaveně uchechtl, než se napil ze své sklenice.

„Tohle je Gallyho specialita." Mrkl na mě. Až jsem si říkala, jestli to není nějaký tik po tom nápoji. I tak jsem mu ale byla vděčná, že tu vůbec byl. Byla jsem vděčná více lidem, ale jemu o něco víc. Mohla bych jim všem ale děkovat do konce života a stejně by to bylo málo. Byla jsem jim až moc dlužná, aby to odčinilo jen pouhé, děkuji. Ale měla jsem chuť to i tak říct nahlas, aby si nemysleli, že jejich ochotu mě snášet beru jako samozřejmost. Zvedla jsem se a hlasitě si odkašlala, abych tak na sebe alespoň částečně upoutala pozornost.

„Chtěla bych se vám všem omluvit, ale zároveň vám všem i poděkovat, že jste se mnou měli až do teď takovou trpělivost. Tedy alespoň někteří." Po očku jsem s lehkým, ale upřímným, úsměvem sledovala Gallyho. Překvapilo mě ale, že i když byl na place před tím celkem hluk, jak se všichni spolu bavili, teď bylo ticho a všichni placeři mi naslouchali. Vážila jsem si toho.

„Vím, že jste to se mnou neměli jednoduché. A pro mě taky nebylo snadné přijmout tu skutečnost, že jsem tu jediná holka. Ale jsem moc vděčná, že jste mě mezi sebe přijali. Jste pro mě jako bratři. Jste pro mě jako rodina." Poslední slova jsem téměř mumlala, jak jsem se cítila trapně, že to říkám nahlas. Chvíli jsem držela hlavu skloněnou, aby mi z tváří vyprchala červeň, než jsem se znovu podívala kolem sebe na všechny ty chlapce, které už jsem znala jmény.

„Ale dnešek není jen o mě. Dnes jsme ztratili skvělého člověka. Vím, že jsem ho neznala, ale soudím tak i podle ostatních a vím, že se nemýlím. Pro někoho byl přítelem, pro jiné bratrem, běžcem. A tak bych chtěla připít na odvahu, kterou Alfred měl. Na to, kým byl." Pozvedla jsem svou sklenici vysoko nad hlavu, aby se tak má slova dostala snad až ke hvězdám. Říct tohle všechno mě stálo hodně sil. A nikdy bych si nemyslela, že jsem něčeho takového schopná. Jako bych sama sebe znovu začala poznávat.

„Na Alexis!" Zvolal Alby po několika vteřinách ticha, a ostatní ho ihned napodobili. Napila jsem se ze sklenice a ihned bolestně stáhla obličej, jak mi ta tekutina sežehla hrdlo.