Subject A0 - Redemption

2.

S trhnutím jsem se probudila a málem spadla z hamaky na zem, jak jsem se rychle posadila. Pevně jsem se chytila okrajů a čekala, až ustane houpání a můj srdeční tep se alespoň trochu vrátí do normálu. Snažila jsem se popadnout dech a vytěsnit z hlavy všechny ty nereálné představy, které se promítaly ještě před několika vteřinami před mýma očima. V hlavě mi hučelo a vše se se mnou točilo. A to ani nemluvím o pocitu, vyzvrátit celý obsah mého prázdného žaludku.

Měla jsem pocit, jako bych se snad topila, v té noční můře plné obrazů, hlasů a lidí, které jsem nepoznávala. Jediné, co jsem si zapamatovala, a co se mi v hlavě opakovalo jak nějaké zaříkadlo, byla věta z úst nějaké ženy.

ZLOSIN je dobrý.

Krom toho mi silně pískalo v uších. Jako by tohle mělo něco společného s mými vzpomínkami. Jako by všechny ty obrazy byly snad mé vzpomínky, ale něco mě zároveň drželo zpátky, abych si nemohla vzpomenout. Jako by mé vzpomínky byly uzamčené.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli jsem náhodou někoho neprobudila, nebo jsem naopak nespala tak dlouho, že už všichni ostatní byli vzhůru. Ale světla ještě moc nebylo, a všichni ostatní spokojeně spali. Tedy skoro všichni. Viděla jsem pár prázdných sítí, jako třeba ta vedle mé, ale ani jsem nevěděla, komu patří. Opatrně jsem vstala, abych náhodou někoho nevzbudila a vydala se k jednomu stromu dál od všech.

S roztřeseným povzdechem jsem se sesunula podél kmene stromu na zem. Snažila jsem se vsugerovat, že je všechno v pořádku, ale nemělo smysl zapírat. Byla jsem k smrti vyděšená. Stále jsem neměla nejmenší ponětí, kdo vlastně jsem. Sakra ani vlastní jméno jsem nedokázala ve změti pocitů najít. Cítila jsem se ztracená. Byla jsem nesvá i z toho, jak vlastně vypadám, protože jsem opravdu měla pocit, jako by mi vymazali paměť. Natáhla jsem ruce před sebe a viděla jen malý střípek kůže na dlaních, protože jinak jsem měla ruce zakryté rukávy vojensky zelené košile. Kůže byla ale lehce hnědá, jako opálená od slunce.

Otáčela jsem dlaně a pečlivě si je prohlížela, stejně jako jsem upřeně hleděla na své nehty, jako bych snad za nimi mohla najít svou identitu. Do očí se mi opět začali drát slzy. A to jsem si myslela, že už to nepůjde po tom, co jsem většinu noci probrečela, jako malé dítě. Pokrčila jsem svoje dlouhé nohy, oblečené do šedých umazaných kalhot, které zřejmě dobře sloužily jak k běhu, tak i k obraně. Snažila jsem se tak zmírnit ten tísnivý pocit, který mě svazoval.

Pohlédla jsem směrem, kudy jsem se včera snažila utéct, když jsem uslyšela takový divný zvuk, který otřásl celým mým tělem tak, že mi naskočila husí kůže. Ta brána, která se včera večer zavřela, se dnes opět otevřela. Nevím, proč to tak bylo, a vlastně jsem ani netušila, jestli to vůbec vědět chci. Chtěla jsem pryč, ale stále jsem se nechtěla o tomhle místě nic dozvědět. K čemu by mi to bylo? U té zdi stáli dva chlapci, kteří hned po otevření vběhli dovnitř. Párkrát jsem nevěřícně zamrkala, když se mi hlavou prohnala otázka: Proč oni tam smí a já ne? Další otázka pak následovala vlastně úplně sama v mých zamotaných myšlenkách: Dá se odtud vůbec dostat? Přeci jen asi bude nejlepší se o tomhle místě něco dozvědět, než začnu plánovat další útěk. S hlubokým povzdechem, že nejsem o nic moudřejší, než včera, jsem si opřela čelo o kolena a paže obtočila kolem nohou, abych se tak schovala. Připadala jsem si takhle bezpečnější. Sice sama, ale v bezpečí.

„Tak jak se dnes cítíš?" Cítila jsem, jak někdo dosedl kousek ode mě. Naklonila jsem hlavu tím směrem, jen abych se ujistila, že se na Albym přes noc vůbec nic nezměnilo. Měla jsem pocit, že nemůžu ničemu věřit, jako by to ani nebylo skutečné.