Subject A0 - Redemption

1.

Se zalapáním po dechu jsem otevřela prudce oči dokořán. Ale neviděla jsem nic víc než černo-černou děsivou tmu. Jak jsem se nadechla, ucítila jsem zápach něčeho zatuchlého a možná i něčeho shnilého. Silně jsem sebou škubla, jen abych zjistila, že jsem opřená o kovovou mříž. Kov mě studil do dlaní, jak jsem strach propletla prsty skrz kovová oka, na kterých jsem i seděla. Mříž se mi tlačila do zad a vytvářela mi tak na nich bizarní mozaiku. Ve spáncích mi tepala ostrá bolest a v uších mi pohvízdávalo. Přepadal mě panický strach. Mé nádechy se prudce zkracovaly a srdce mi tlouklo rychle a hlasitě. Pustila jsem se těch ok, jen abych se chytla jiných, těch, o které jsem byla opřená, a prudce zacloumala s tou mříží. Odpovědí mi bylo až uši trhající zvuk, který mé srdce vehnal až do krku a donutil mě tak si uši zakrýt rukama zatím, co jsem se otřásala strachy.

Netušila jsem, co se děje, kde to jsem, proč tu jsem, nebo kdo vlastně jsem. Jako by někdo v mé mysli postavil obrovskou zeď, která se nedala přelézt, za kterou se nedalo dohlédnout. Díky které jsem si nedokázala na nic vzpomenout. Jako by mi někdo násilím odebral všechny mé vzpomínky. V koutku se mi sice jedna vzpomínka mihla, ale celkem rychle se vypařila, jako by nikdy vlastně ani neexistovala. Zpanikařila jsem snad ještě víc a chytila se silně za vlasy. Můj zoufalý výkřik, a všechny další po té, se pomalu rozplynul do ticha. V uších mi zapraskalo, jako by mi bubínky poškodilo skřípění, se kterým se mé kovové vězení rozjelo kamsi vzhůru. Ten náhlý pohyb mi vůbec nedělal dobře. Žaludek se mi zhoupl a hrozilo, že se pozvracím. Záplava míhajících se modrých a červených světel mi znemožňovala se zorientovat. Ale nic z tohohle mě neděsilo tolik, jako to, že jsem nevěděla, kdo vlastně jsem.

Znovu jsem se marně snažila pátrat v hlavě po nějaké vzpomínce. Po něčem, čemkoli, co by mi alespoň napovědělo, kdo vlastně jsem a proč jsem se dostala sem. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsem se nedokázala probudit. Jako bych se tu ocitla za trest. Nepamatovala jsem si ani své vlastní jméno.

Ta klec, to vězení, byl zřejmě výtah. Nebo to jsem se alespoň domnívala. Pomalým tempem a s lehkým pohupováním se dostával stále výš. I když jsem věděla, že mě nikdo neuslyší, ani kdybych křičela sebevíc, nemohla jsem si pomoct. Znovu jsem vykřikla svůj zoufalý nářek a cítila, jak mě v očích pálí slzy. Kam mě to vezl a proč? Strach ovládal snad každou buňku mého těla. Slzy se chtěly přehoupnout přes okraj, ale věděla jsem, že musím být silná, že slzy ničemu nepomůžou. Nedostanou mě odsud. Po mé snaze, vykřičet si cestu ven, mě v hrdle pálilo tak, že jsem si byla jistá, že jsem tak přišla o hlas. Vsála jsem si spodní ret do úst a silně do nich zatlačila zuby, abych tak zatlačila slzy do očí. Jak se výtah pohupoval, najednou mi něco narazilo do nohy, až jsem sebou trhla a prudce si skousla ret. Do úst se mi rozlila kovová pachuť krve.

Jak se výtah náhle rozjel, tak se i zastavil a narazil mě tak zpět na kovovou mříž. Všechna světla pomalu uhasla a ponořila mě tak opět do naprosté tmy. Ještě hodnou chvíli se celé mé kovové vězení kolébalo ze strany na stranu, což mě ale ovšem vůbec neuklidňovalo. Naopak jsem se děsila toho, co přijde teď. Hrdlo i hrudník jsem měla sevřený strachem a nezmohla jsem se ani na ty slzy. Hlavou mi probíhaly různé možnosti. Od pokusů na lidech, až po vězení se silnou ochrankou. Až jsem si začínala přát, aby to všechno byl opravdu jen zlý sen.

Houpání po nějaké době úplně ustalo, ale ani nevím, jak dlouho to vlastně trvalo. Tou dobou už jsem byla prakticky na hranici příčetnosti. Neměla jsem žádný pojem o čase. Ani co je za den, měsíc, nebo rok. Byla jsem dočista ztracená.

S dalším ohlušujícím skřípěním, které se mi ozvalo nad hlavou, jsem si opět zakryla uši a pohlédla tím směrem. Malou škvírou, která se neustále, ale dost pomalu, zvětšovala, sem do mého vězení pronikalo světlo. Ale přišlo mi nějaké divné. Jako by bezbarvé. Vzduch, který se sem vehnal, mi dával jasně najevo, že jsem blízko venku. Tak proč jsem nikde neviděla slunce? I tak mě to ale po tom dlouhém, až věčném, pobytu ve tmě oslepilo. Spustila jsem ruce z uší a zvedla jednu z nich vzhůru, abych zaclonila tu pronikavou záři. Nějaké panely, jejichž složení mi bylo záhadné, se zastavily stejně tak hlučně, jako se rozjely.