Subject A0 - Redemption

11.

Když jsme druhý den ráno vyběhli jen ve třech, bez Albyho, měla jsem v hlavě jasný cíl. Zatím, co Minho s Benem mířili do sektoru jedna, já se vydala do sektoru sedm. A to, i když jsem tam z téhle strany nikdy neběžela. Doslova mě trávily obavy, že bych tam mohla potkat rmuta. Protože z téhle strany jsme s Alby slyšeli to ohavné cvakaní, které mi i jen v myšlenkách nahánělo husí kůži.

Nehledě na to, že jsem se chtěla dostat do té protější uličky, ve které leželi kovové součásti toho, kterého jsem zabila. Všechno to spolu muselo nějak souviset. Sektor sedm, číslo sedm vyškrabané na přívěsku v mé kapse a v neposlední řadě i to, že tohle místo rmuti hlídali i přes den. I když jsem zatím netušila, jak.

S omezeným časem, který jsem měla, jsem se doslova řítila uličkami a nechávala svůj instinkt, aby nade mnou převzal veškerou kontrolu. Když jsem se blížila, a já cítila, že jsem blízko, jsem zpomalila a zaposlouchala se, jestli neuslyším něco podezřelého. Něco, co by mi napovědělo, že jsem blízko rmuta.

Ale nic jsem neslyšela. Ale moc se mi tedy neulevilo. Radši jsem se udržovala v pozoru. Pro všechny případy. Přišlo mi to totiž divný, že to tu najednou bylo tak tiché a opuštěné. Dávala jsem si pozor, kam jdu a před každou novou uličkou se na okamžik zastavila, nahlédla do ní a zaposlouchala se, než jsem jí proběhla.

Ten klid, který tohle místo obklopoval, mě zneklidňoval čím dál víc. Jako by se snad schylovalo k něčemu podstatně většímu, o čem nikdo z nás neměl nejmenší tušení. Nepříjemný klid obtékal taky plac před tím velkým číslem sedm. Zařadila jsem se a proběhla okolo něj napříč tou betonovou džunglí, než jsem se ocitla tam, kde jsem chtěla být. Na úpatí uličky vedoucí k sektoru šest.

Kovové části rmuta tu stále byly, jak jsem předpokládala. Ne že bych se snad bála, že by je někdo mohl odklidit. Spíš jsem si ale říkala, jak dlouho budou schopný odolávat náporu okolních zdí, které se i tady měnily. Bylo divné, že ani nezačaly rezavět. Zbytky čehosi, co jsem měla za orgány, už dávno spláchl déšť. Takže toho tu už opravdu moc nezbylo.

Přejela jsem prsty po puklině, ze které čněla jedna z kovových končetin. Ihned mě zamrazilo po celé délce páteře, jak jsem si vybavila ten boj a to, jak mě rmut přišpendlil ke zdi. Věděla jsem, že nebudu schopna nikdy zapomenout, ale zrovna tohle jsem si rozhodně pamatovat ani připomínat nechtěla. Snížila jsem se k zemi a prohlížela si kovové součásti, které dřív bývalí zřejmě rmutím trupem. Jenže ani tady, ani na končetinách, nebylo nic, co by působilo důležitě.

Tiše jsem si pro sebe zaklela. Nemohla jsem ze sebe vytěsnit ten pocit, že tu něco důležitého je. Muselo být. A že mě to něco postrčí zase o kus dál. O kus blíž k cestě ven. S povzdechem jsem svěsila hlavu. Asi jsem se doopravdy musela zbláznit. Možná jsem to neměla být já, kdo najde cestu ven. Možná že to nebyl můj úděl. Možná to nebylo ani v mých silách. Ale nechtěla jsem přestat doufat.

Pak jsem ale uslyšela takový divný zvuk. Takové zvláštní vrkaní. Neuměla jsem to lépe popsat. Otevřela jsem oči, které jsem si dovolila na okamžik zavřít, abych samu sebe ujistila, že nejsem k ničemu, a začala pátrat po zdroji toho zvuku. Odkudsi z vnitřku toho trupu vycházelo bledě červené světlo.

Ten zvuk jsem tu nikdy před tím neslyšela, což bylo vážně dost divné. Protože řekněme, že jsem se sem vracela častěji, než bylo zdrávo a pokoušela tak své štěstí víckrát, než kdokoli z běžců.

Srdce mi v tu chvíli vynechalo úder. Nebylo to ani tak zděšení, jako nadšení. Na nic jsem nečekala a sáhla dovnitř a tak dlouho šátrala, dokud jsem konečky prstů nezakryla to světlo. Objala jsem pevně rukama tu věc a škubla, abych jej mohla vytáhnout ven.