Subject A0 - Redemption

4.

Mé sny byly co noc silnější a temnější. Plavovlasá žena na mě stále mluvila, ale já jí neslyšela. Jako bych byla hluchá. Míjela jsem tváře, které jsem neznala. Vše bylo ale stále stejné. Jen o dost strašidelnější. Nechtěla jsem udělat nic z toho, co po mě chtěla. Nevěřila jsem těm jejím třem slovům, která krom mého křiku, provázela mou noční můru.

Chtěla jsem před ní utéct, ale ať jsem dělala cokoli, stejně to bylo k ničemu. Stejně, jako snaha probudit se. Probudila jsem se až s pocitem, že se topím. A i to stačilo, aby mě to vyděsilo k smrti. S trhnutím jsem se posadila a pevně v rukou svírala okraje své sítě. Ten pocit, že se nemůžu nadechnout, mě doprovázel ještě dobrých pár desítek minut. Celá jsem se třásla a snažila se uklidnit. Snažila jsem si namluvit, že to byl JEN sen. Ale nevěřila jsem tomu už od prvního dne, tak jak jsem se mohla přesvědčit teď?

Až když jsem se trochu uklidnila a zhluboka se několikrát nadechla, jsem si dovolila vstát. Za těch pár dní, co jsem tu byla, jsem se vlastně ani pořádně nevyspala. Rozhodně za to mohl ten sen, který jako by mě vtahoval do temnot bez možnosti úniku. Bylo to stejně tak beznadějné, jako dostat se odsud. Až mě napadlo, jestli jsem vůbec kdy před tím pořádně spala.

Celou tu dobu jsem na sobě cítila něčí upřený pohled, až to bylo nepříjemný. S trhnutím jsem se otočila a spatřila tak Minha, který se opíral o chýši mediků. Stal hned vedle dveří, s rukama založenýma na prsou a nespouštěl ze mě vážný pohled. Okamžitě mě napadlo, jak dlouho mě takhle asi sledoval. Jestli viděl mé podivné chování a připadala jsem mu teď jako blázen. Zaváhala jsem, jestli mě to má znepokojovat, ale nakonec jsem to pustila prozatím z hlavy. Tohle bylo totiž to poslední, čím jsem se teď potřebovala zabývat.

Víc mě znepokojovalo, že je brána labyrintu už dávno otevřená a on tu stál sám. Většinou s ním byl alespoň jeden kluk, jehož jméno jsem si nepamatovala. Bylo to víc než jen divné. Proto mi šlo jen těžko se odtrhnout od jeho vážného výrazu. Nakonec jsem se ale vydala ke kuchyni. Po tom boji s Gallym, jsem si potřebovala odpočinout někde, kde jsem se necítila tak ztracená. U mediků jsem se totiž měla hlásit až po snídani a tak jsem si řekla, proč ten čas nějak nevyužít, když jsem byla vzhůru tak brzo, že Siggy ani nezačal vařit. Přišlo mi to jako ztráta času, nic nedělat, když jsem mohla být užitečná.

„Ránko." Zamumlala jsem a snažila se usmát.

„Jdeš mi pomoct? Ty sis to vaření nějak oblíbila. Prosím tě, řekni mi, že tu chceš zůstat na furt." Podal mi nůž s prosbou v očích. Lehce jsem se uchechtla, než jsem si od něj nůž vzala a zavrtěla hlavou. Ač jsem moc neuvažoval o budoucí pozici na placu, když jsem se teď nad tím tak zamyslela, bylo tu jedno povolání, které mě lákalo nejvíc. Jenže to rozhodnutí nebylo na mě.

„Jen se nechci flákat. Byla by to jen ztráta času." Pustila jsem se do krájení a cítila, jak se má špatná nálada lehce vytrácí.

„Kéž by bylo víc lidí tady, jako ty." Povzdychl si až téměř zasněně. Povytáhla jsem na něj nechápavě obočí a na chvíli nechala krájení, jen abych vzala nakrájenou zeleninu do dlaní a vhodila jí do hrnce.

„A jen tak mimochodem. Včera jsi vážně zaválela. Na Gallyho si každej troufne, ale málo komu se povede ho prorazit a ještě mu snížit to jeho přerostlý ego." Zasmál se celkem hlasitě do ticha. Uchechtla jsem se a cítila, jak mi pod jeho komplimentem rudnou tváře. Bylo vážně milé, slyšet nějakou tu lichotku. Přidávalo mi to na sebevědomí. A taky jsem byla ráda, že měl někdo na Gallyho stejný názor, jako já. Díky tomu jsem se tu přestávala cítit jako někdo cizí a doufala, že dnešní den nebude jako ty předchozí. Poprvé od svého příchodu jsem totiž pocítila taky něco jiného, než strach a zmatení. A i když to byl jen mlhavý záblesk štěstí, prozatím mi to bohatě stačilo.