Subject A0 - Redemption

10.

Pomalu jsem začínala přestávat přemýšlet o tom, jak dlouho tu vlastně jsem. Každý nový den jsem si našla něco nového. Něco vzrušujícího, co by udrželo mou dobrou náladu. Viděla jsem přicházet nové placery a přišlo mi to už jako rutina. Neříkám, že to bylo normální, a že jsem se smířila s tím, že tu zůstanu do smrti. Jenže pokud to tak mělo prozatím být, tak proč se tím zbytečně trápit.

Po tom dni v labyrintu s Albym, jsme se shodli, že sektor sedm je nebezpečný a že bude lepší, když se nebude dále prozkoumávat. Mluvil by stejně, i kdybych mu řekla celou pravdu o mém boji s rmutem. A jsem si téměř jistá, že by mi dokonce zakázal běhat. To jsem vážně nepotřebovala. Naplňovalo mě to. Měla jsem pocit, že k tomu jsem byla stvořena. Možná to znělo dost pošetile, ale možná tohle byl můj úděl.

Alby byl ke mně benevolentnější, než k ostatním placerům. Když jsem neběhala labyrintem, mohla jsem si dělat, co jen jsem chtěla. Většinou jsem tak trávila čas s Newtem, kde bylo potřeba, nebo taky se Siggym v kuchyni. Občas se stalo, že jsem zasahovala, když si někdo ublížil při práci, ale to bylo spíš výjimečně. Siggy byl vždycky rád, když jsem mu pomáhala. A mé kuchařské dovednosti se díky tomu rapidně zlepšily. Když jsem byla s Newtem, učila jsem se jiné věci. Jako třeba broušení nožů, nebo šití. U mediků jsem taky sem tam přes noc hlídala pacoše, co si něco způsobili na placu. Sice jsem měla pocit, že mi to Alby udělal schválně, že jsem nemohla do labyrintu každý den, ale neměla jsem mu to za zlé.

Ale nikdy jsem se necítila tak naživu. Víc jsem toho k životu opravdu nepotřebovala. Nemohla jsem si přát víc. Měla jsem svou rodinu. Mé bratry, jak jsem je začala nazývat. A zrovna jsem seděla pod stromem, kde jsem seděla hned svůj druhý den tady, ten samý strom, který jsem si z mnoha důvodů oblíbila, když se kovová kola u klece se zavrzáním rozpohybovala. Skřípajíc se otáčela a dávala tak jasně najevo, že klec jede vzhůru. Všichni jsme věděli, že dnes přijde někdo nový.

I proto tu dnes všichni byli. A to včetně Minha, který si ze záhadného důvodu dnes potřeboval odpočinout. Nebo za to mohl Ben, který se naposledy v labyrintu zranil a tak by asi Minho musel běžet sám.

Svým způsobem to bylo hrozně vzrušující, protože nikdy nikdo nevěděl, kdo přijde. A já tak trochu pokaždý doufala, že by to mohla být další dívka. Jenže to se zatím nestalo. V tuhle chvíli nás tu mohlo být tak padesát. A samý kluci, až na mě. Ale nestěžovala jsem se. Na rukou mě pomalu nosili. Bylo to milý. Ale stejně by to byla dobrá změna. I když co já vím, třeba bychom si ani nerozuměly.

„Najdi Albyho." Položila jsem ruku na rameno prvnímu placerovi, který seděl poblíž mě, a zvedla se. Popoběhla jsem ke kleci a postavila se tam se založenýma rukama na prsou. I ostatní se začali pomalu shromažďovat u klece. Ale nikdo nijak zvlášť nepospíchal, protože to trvalo, než klec vůbec vyjela nahoru.

Pro nováčky většinou chodili Alby, Gally nebo Newt. A i když třeba i Minho mohl, nikdy nešel. Jednou mi vyprávěl, jak se cítil, když se probral v kleci.

„Odmítal jsem si připustit, že se odtamtud nedá dostat ven, což mi zřejmě zůstalo. Celou cestu nahoru jsem hledal cestu ven. Dokonce jsem vyšplhal na strop a snažil se od sebe oddělit ta kovová vrata. Ale i když to nešlo, nepropadal jsem panice."

Docela jsem tedy chápala, proč byl tak odměřený, když ve skutečnosti, když ho člověk lépe poznal, byl vážně hodný a srdečný člověk. Nechtěl to s nimi prožívat znovu. Řekla bych, že se bál, že by ho jejich strach mohl zlomit. To já to měla přesně naopak. Když jsem viděla jejich strach a slzy, měla jsem pocit, že jim musím pomoct. Ale pochybuju, že by mě k zelenáčovi Alby vůbec pustil.