Subject A0 - Redemption

14.

Nakonec mě donutil. Donutil mě, abych si lehla. A když moje hlava nějakou chvíli ležela na polštáři, únava si vyžádala své a já usnula. Ale v jednom měl Newt rozhodne pravdu. Když jsem se vzbudila, byl tu pro mě. I když ne tak docela, jak jsem si to představovala.

Překvapeně jsem zamrkala na spící postavu vedle sebe. Vypadal tak nezvykle klidně uvolněně. A ani se nepohnul, takže jsem se v první řadě lekla, jestli vůbec dýchal. Opatrně jsem tedy zvedla ruku k jeho obličeji. Ale ani jsem nepotřebovala, protože se v tu chvíli zhluboka nadechl, než se otočil na záda a v klidu spal dál.

Až jsem mu to klidný spaní i celkem záviděla. Je ale dost možný, že se jen vzpamatovával ze šoku. Taky jsem ho totiž mohla dost dobře skalpovat ze spaní.

Spíš mě překvapovalo, že ležel vedle mě. I když si myslím, že bych na to znala odpověď. Bylo by to něco ve smyslu: Když ty, tak já taky. Až jsem se nad tím musela usmát.

A tady byl. Můj úsměv nad naprostou hloupostí. Až jsem se styděla za ten svůj přehnaný výstup. I když si tak i Newt mohl odpočinout. Někdy mi totiž přišlo, že si toho na sebe bral víc, než dokázal vlastně unést.

Možná měl Newt pravdu, a nic z toho, co se mi zdálo, nemusela být skutečnost. Ale ani tak mě neopouštěly myšlenky, že jsem se mohla mýlit. A nejen, že všechno mohla být pravda, ale dokonce moje potencionální cesta ven mohla všechny poslat na smrt. A to bych si v životě neodpustila.

Znovu jsem shlédla na spícího Newta, aby mi došla jedna věc. Pevně jsem se držela jeho ruky. A možná, že tohle byl pravý důvod, proč teď vedle mě ležel. Že jsem se ho nechtěla pustit. Na jednu stranu jsem to nechtěla udělat ani v tu chvíli, kdy jsem to zjistila. A nemělo to zdá se nic společného s tím, že jsem ho mohla probudit, kdybych se ho pustila. Na druhou stranu už jsem ale nedokázala jen tak ležet a nic nedělat.

Navíc jsem ještě ani nic nejedla, a to jsem ani netušila, jestli je stále dnešek, nebo jestli jsem prospala jen pár hodin. Můj žaludek se chtěl co nevidět začít prosazovat. Newt měl lehké spaní, což mi v tu chvíli vůbec nepomáhalo.

To byly v té chvíli mé největší problémy a já za to byla až neskutečně vděčná. Takže jsem ještě chvíli jen tak hleděla spíš skrz Newta, než jsem se rozhodla, že bude opravdu nejlepší, když vstanu. I když tu byla zase ta možnost, že by se mohl vyděsit, kdyby mě vedle sebe nenašel, až by se probudil. Ale já prostě neměla to srdce ho vzbudit. Chtěla jsem, aby si odpočinul vlastně i za mě.

Pořád jsem se cítila slabá, a to nejen fyzicky. Hlava mi šíleně třeštila, ale ani to nezabránilo mým všetečným temným myšlenkám. Až jsem si začínala přát, aby mi někdo vymazal paměť.

Povolila jsem opatrně sevření své ruky, načež mě zamrazilo z toho, o kolik příčetnosti mě to v ten okamžik připravilo, aniž bych se ho úplně pustila. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

Jemně jsem mu prsty přejela po vnitřku dlaně, když jsem svou ruku konečně přiměla k pohybu a Newt se na svém místě zavrtěl.

V tu chvíli se mi zastavilo snad i srdce, jak jsem se lekla, že jsem ho vzbudila. Když se ale po chvíli přestal vrtět, přitáhla jsem si ruku k hrudi a úlevně vydechla. To nejhorší jsem měla za sebou. Teď už stačilo jen vstát. Nebo, to jsem si alespoň myslela.

Posadila jsem se na okraj lůžka a s rukama z každé strany přemýšlela, jestli vůbec budu schopna vstát. Když jsem se pak dostatečně ujistila, po asi minutě zkoušení došlapování z jedné nohy na druhou, lehce jsem se zapřela a vstala.