Subject A0 - Redemption

13

Světlo. Až moc světla. Bílá záře mě oslepovala. Nic jsem neslyšela, jako bych snad byla hluchá. Jako by mi snad to světlo bralo všechny mé smysly. Když jsem se snažila pohnout, bylo to k ničemu. Něco mě drželo na chladném povrchu. Marně jsem se snažila vyprostit z toho šíleného vězení.

Křičela jsem. Volala jsem o pomoc. Nikdo jako by mě ani neslyšel. Jako bych ani opravdu nekřičela. Když se nade mnou objevily stíny, marně jsem se snažila zaostřit. Slyšela jsem hlasy, ale nerozuměla tomu, co říkali.

Přestaňte! Děsíte mě!

Proběhlo mi myslí, a ta slova se ve mě uhnízdila, jako děsivá pavučina královny nočních můr.

Jakýmsi zkratem jsem se ocitla někde jinde. Ta blonďatá žena mi položil a ruce na ramena, než se sehla k mému uchu a zašeptala:

ZLOSIN JE DOBRÝ

Nehnutě jsem s kamenným výrazem ve tváři seděla před sklem, na kterém byly obrazy, grafy a slova. Byly tak rozmazané, že jsem je nedokázala rozpoznat. Ale ty informace mi byly tak šíleně podvědomé. Stejně jako dívka sedící naproti mě, s tmavými vlasy.

Pak zase přišel ten zkrat a já se tak ocitla v ocelové sevření dvou mužů, doprovázena několika dalšími, v bezpečnostních oblecích a helmách. Jako bych snad byla nebezpečná.

Snažila jsem se marně uvolnit z toho bolestivého sevření. Snažila jsem se utéct. Křičela jsem, ať mě pustí, ale bylo mi to k ničemu. Doslova mě tou širokou uličkou táhli. Všem v okolních místnostech, s velkými okny do chodby, na očích.

Koutkem oka jsem zahlédla chlapce, tak v mém věku, jak mě sleduje se omluvný výrazem ve tváři.

MRZÍ MĚ TO ALEXIS.

Uslyšela jsem v mysli slova, které mi řekl jen chvíli před tím, než si pro mě přišli.

A zase přišel ten zkrat. Byla tam žena v bílém plášti. Snažila se mi něco mermomocí vzít. Něco mého. Něco vážně důležitého. Strčila jsem do ní a zařvala, že mi to vezme jedině z mých mrtvých rukou.

Když přišel další zkrat, byla jsem téměř hysterická. Přede mnou znovu stála ta blonďatá žena. Něco mi říkala a držela mě při tom za ruce. Neslyšela jsem jí, nebo možná nerozuměla, ale cítila jsem z tónu jejího hlasu smutek. Cítila jsem se tak bezmocná. Její poslední slova zněla jasně....

VŠECHNO SE TEĎ ZMĚNÍ. BYLA JSI ZVOLENA, ALEXIS.

Další zkrat mě přenesl kamsi do vody. Alespoň tak jsem se cítila. Jako bych se snad topila. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Hlava mi třeštila neuvěřitelnou bolestí. Jako by mi ji někdo drtil.

Přišlo mi, jako bych před sebou měla sklo, protože jsem měla pocit, že vidím siluetu člověka na druhé straně. Bouchala jsem do něj, křičela jsem, nebo doslova řvala, ale nepomáhalo to.

A všechno se postupně vytrácelo do tmy.

Byla jsem oslepena.

Křičela jsem o pomoc.

Nehnutě jsem seděla.

ZLOSIN JE DOBRÝ

Bránila jsem se.

Nemohl a jsem se vyprostit.

MRZÍ MĚ TO, ALEXIS

Bojovala jsem o něco mě cenného.