Baziliškův Dar a Drakův Oheň

Osudové rozhodnutí

Rozhodnutí se nezdálo tak těžké, ale pro mne bylo. Pro ty, kteří stále ještě tápou, vybírám si mezi bezpečím s otroctvím a nebezpečím se svobodou. Možná to přespříliš dramatizuji, ne, jistě že ne, mé přirovnání je zcela trefné. Není? Fajn, mozku, tady máš něco lepšího. Je to jako otročit v ráji, nebo být svobodný v pekle. Jenže, jak se rozhodnout? Ani jedno není zrovna dobré.

Za jiných okolností bych přijala peklo s otevřenou náručí, ale když jsem při vstupu do hradu ucítila tu magii, cítila, jak mě volá, vábí do útrob temného sklepení hradu, nemohla jsem to nechat bez povšimnutí.

Ano, moc dobře vím, kam patřím. Je mi jedno, že budu pro Voldemorta výhodnějším cílem, našemu setkání se nevyhnu, ať si Brumbál myslí co chce, tomuhle se zabránit nedá. Vím to a hodlám to přijmout se ctí.

„Volím Zmijozel a chci si to potvrdit u Moudrého klobouku.“ Hlas pevný a rozhodný, není cesty zpět, vkročila jsem a ohlížet se nehodlám.

Brumbál s vážností přikývl, zvedl se a šel vzít klobouk z vysoké, dřevěné skříně. Za chvíli se vrátil, nasadil mi jej na hlavu. Kus kůže, či čehosi mi promluvil v hlavě. Já vím, měla bych mít více úcty k té magické věci, budu, možná, pousměji se, nic neslibuji.

„Ale, ale, musím uznat, že jsem nečekal tvůj náhlý přestup, ředitel mě už informoval o tvé situaci, ano. Málokdo z Krezarů studoval na této škole, nikdy ne prvorození a ty jediná z těch všech, co tu byli, neomylně patříš do koleje Salazara Zmijozela.“ Zajímalo by mě, čí mu dali hlas, nebo má snad svůj vlastní? Netuším.

„Můj život je zřejmě plný výjimek.“ Prohodím ležérně, v mysli pokrčím rameny.

„Ano, budou tě provázet životem, možná víc, než čekáš.“ Zajímavé, asi se mám na co těšit.

„Pak to tedy příjmu, myslím, že se nemám čeho bát.“ Už jsem chtěla klobouk sundat z hlavy, ale přerušil mne jeho hlas.

„Počkej, ještě, než půjdeš. Mám pro tebe vzkaz. Mám jej předat dědici z prvorozeného pokolení, zdá se, že to padlo na tebe.“ Další má výjimka, měla bych o tom vážně přemýšlet. „Nech vésti se magií svého předka, ta zavede tě do míst, která ode mne vzešla. Byly mé, teď patří ti, otevřou se hned, co ucítí tvou magii.“ Krásně řečeno. „Tuto informaci ani sám Brumbál nezná, střež ji, nenech ji světu napospas. Až najdeš co nalezeno být má, přijď za mnou, ať vím, že odčinil jsem slib, co jsem dal.“ Tak tohle bylo to, co mě do sklepení láká? Nikdo to neví, ani Brumbál, tak jo, musím to najít, přísahám.

„Vrátím se, to slibuji.“ Teď už jsem si Moudrý klobouk sundala z hlavy a položila jej řediteli na stůl.

„Dobrá slečno, jsme tedy domluveni?“ Realita dokáže být fakt krutá, ani Vás nenechá pořádně přemýšlet.

„Očividně.“ Povím s nádechem drzosti a se složenýma rukama za zády. Z jednoho z portrétů se ozve tichý, lehký náznak smíchu, poznala jsem, komu patří, sledoval mě, co jsem přišla. Ten zájem při té hádce se Severusem, zloba, když mě ředitel vydíral. Ušklíbla jsem se, Brumbál se lehce zamračil. „Musím ho hlídat i mimo hrad, nebo jeho pozemky?“ Čím míň otázek, tím méně konkrétních příkazů, to bude má výhoda.

„Ne, slečno, mimo pozemky nemusíte. Dobrá, Minervo, Severusi, můžete dovnitř!“ Zvolal, načež oba profesoři vstoupili. „Slečna Krezarová nastoupí do Zmijozelu, do pátého ročníku. Severusi, doveď ji na kolej.“ Ah, já se nezmínila? Asi jsem to vypustila z hlavy. Tak Vám to shrnu. Mám nastoupit do pátého ročníku, abych mohla účinněji hlídat Pottera, tadá, už se fakt nemůžu dočkat.