Baziliškův Dar a Drakův Oheň

Ředitelna - část 2.

Co se mohlo zdát jako dlouhá chvíle, bylo ve skutečnosti pár zanedbatelných vteřin. Podle plánu si ředitel ničeho nevšiml, a tak se Severus s přikývnutím posadil do druhého křesla, přičemž Brumbál usedal za stůl, naproti nám.

„Tak, slečno Krezarová, nejdříve bych s Vámi rád probral Vaše vyloučení z předešlé školy. Nebyl jsem totiž dostatečně obeznámen s příčinou onoho tragického incidentu, doufal jsem tedy, že by jste mi tuto událost mohla trochu osvětlit." Hm, jasně, že to chce vědět, jak jinak, ale páni, buď se to vážně povedlo tak perfektně ututlat, nebo mělo protikouzlo nějaké vedlejší účinky.

"Jen nepovedené kouzlo.„ Odpovím ležérně, jakoby o nic nešlo. „Víc Vám k tomu neřeknu." Proč taky, že? Víc vědět nemusí.

„Slečno, je nutné, abych byl podrobně obeznámen, nechceme přeci, aby se ta situace opakovala." Nutné, nutné, to ani omylem.

„Nebude se opakovat, o to se dokáži postarat, nebo mi snad chcete udělit nějakého dozorce?" Tón mého hlasu se ke konci stával posměšným, ale jen v takové míře, abych nepřesáhla některé meze. Nechci se nechat vyhodit dřív, než vůbec nastoupím.

V ředitelově tváři se značilo pobavení i nesouhlas s mým odporem. „Nikoliv, slečno, hlavně neučiňte tak, abych to byl nucen udělat." Já a ty moje skvělý nápady, jeden vážnější problém a budu mít navždy na krku chůvu. „Dále bych se rád zeptal na tu Vaši zvláštní jizvu, smím-li být tak opovážlivý." Ale ale, další předvídatelné téma tohoto dne, vážně to musíme probírat?

„Útok magického tvora, bylo mi deset. Chcete snad vědět něco konkrétnějšího?" Zkrátka jsem se musela zeptat, neměla bych mu dávat planý naděje. Zajímalo by mě, jestli Brumbál ví, že u toho Severus byl, ale dle jeho překvapení při večeři o tom silně pochybuji.

„Jistě, tak tedy, dotazů by bylo víc, kupříkladu, o jakého tvora se jednalo a zda-li Vás to nějak magicky neovlivnilo. Dostalo se Vám řádného lékařského vyšetření?" Docela osobní, ale co už.

„Bez projevů na magii. Lékaři se shodli, že je na léčbu už příliš pozdě, tak to narozdíl od mého otce vzdali. Kouzla, lektvary, nic nezabralo, identitu toho tvora znát nemusíte." Co na tom, že jsem lhala, tedy ne ve všem, ale každý si přeci zaslouží mít nějaké to tajemství.

„Jistě, na tu dobu si pamatuji." Muž v černém promluvil, hlavně doufám, že neporuší naši dohodu. „Shodou okolností jsem dlužil panu Krezarovi laskavost,..." Oh, jistě, že dlužil, pomyslím si s dávkou sarkasmu v mé hlavě, jak šlechetně se odhodlal lhát, namísto toho, aby mlčel. „... Pokoušeli jsme se ji léčit lektvary, vyvíjet nové,..." Otočil se mým směrem, vypadal trochu naštvaně, ale chápu, stále ho to nepřešlo, jak tak vidím. „... ale tady slečince to zřejmě bylo málo a nakonec se na nás vykašlala s tím, že už nepodstoupí další, údajně zbytečnou léčbu." Jistě, že odmítla. Dva roky na nic užitečného nepřišli a já si časem začínala uvědomovat, že ta jizva je mou jedinou pořádnou vzpomínkou na NĚJ. Ve snech jsem se vracela zpátky, jen abych jej mohla opět spatřit, promluvit si s ním. Vše se prý dozvím v ten správný čas, dozvím se i jméno, až budu připravená to přijmout. Slíbil mi, že mě bude chránit, což mi časem došlo. Jinak nevím, co tím myslel, mate to mou mysl, ale zároveň mi tím dodává nějaký zvláštní způsob naděje, posilující moji trpělivost a vůli čekat. Tak dobře, teď už to stačí, pokud vím, měla bych Snapeovi nějak odpovědět a možná, že už vím co, protože slečinko, mi nikdo říkat nebude.

„Ale prosím Vás, jen nemůžete ustát ten fakt, že jste na to nepřišel, že jsem Vám odepřela tu možnost vyléčit nevyléčitelné. Nedovolila Vám vyhrát. Řekněte mi, bylo to hodně bolestivé pro to Vaše lektvaristické ego?" Optám se s hranou lítostí v hlase, udržujíc oční kontakt. Věděla jsem, že je to má trefa do černého.

„Tak vidím, že se nám slečinka vybarvuje. Vaše úroveň drzosti začíná překračovat mnoho." Hlas chladný, jako vždy, když jsem ho takhle provokovala. Neviděli jsme se téměř dva roky, naposledy, když mému otci přišel sdělit, že se Pán zla vrátil. Přesto mám pocit, jakoby se nic nezměnilo. Otec nás seznámil, když mi bylo osm. Společně mě učili umění lektvarů, způsobům, jak přežít v nepřízni prostředí a mnoho dalšího. Časem se mi dokonce povedlo, vybudovat si imunitu, vůči té jeho ledové masce a naučila se i trochu té drzosti, kterou jsem směle využívala Snapeovým směrem. Možná, že přeci jen nějaká ta změna nastala, ale dokud mi vztek koluje v žilách, nebudu se tím zaobýrat.

„Neříkejte mi slečinko." Vyřknu se zatnutými zuby a vraždou v hlase. Ten parchant moc dobře ví, jak mě pořádně vytočit.

„A jak Vám mám říkat, nic jiného totiž nejste, jen hloupá..slečinka, co si hraje na dospělou a nesnese, když jí někdo vpálí pravdu do tváře." Ten zmetek moc dobře ví, že to není pravda a ještě si dovolí ten posměšný tón hlasu.

„Opomněl jste říct malá, jak jste plánoval poznamenat, ale to byste se trošku přepočítal, nemyslíte?" Jeho zamračený výraz mi jen dokazoval mou pravdu a moc dobře věděl, že jsem si to přebrala přesně tímto způsobem. Ve tváři se mi značil lehký triumf.

„Jistě, ta Vaše malá dušička ani nedokáže dělat pořádnou čest svému rodu a raději se nechá vyhodit ze školy, v níž studovali všichni její prvorození předkové. Jste jen ostudou rodu Krezarů. A ještě ke všemu ta potvora, povězte, proč najednou tak ušlechtile bráníte tu zrůdu, co Vás málem zabila." Tak tohle neměl, to fakt neměl, zabiju ho, přísahám, že ho za to zabiju, cloumal se mnou vztek. Slzy jsem měla na krajíčku, ale povedlo se mi je zadržet. Během jednoho krátkého okamžiku jsem se zvedla, hůlku napřáhla Snapeovým směrem, aniž by to čekal, což jsem poznala z letmého zděšení, které se mihlo přes jeho tvář, než opět nasadil tu svou bezemocionální masku.

„To odvoláte." Bolest v ledovém tichu mého hlasu, jež se mi drala skrz zaťaté zuby, už jsem nedokázala skrýt. Bolelo to a bolest se odrážela i v mých očích. Ty věty mne ranily více, než všechen ten krutý chlad, s jakým ta proklatá slova vyřkl.

„Nebo co? Pokusíte se mě proklít, nebo mě rovnou zabijete?" Posměch, výzva v jeho očích, myslel, že to neudělám, tak schválně. Má hůlka se v mžiku nebezpečně dotýkala krku mistra lektvarů.

Hůlka ze stromu borovice, se zelenošedým zbarvením a se zřetelnými strukturami dřeva. Rukojeť zdobena zmenšenou, zelenočernou hadí kůží a s hlavou baziliška, vyřezanou na jejím konci. Dvanáct a půl palce dlouhá, dvě jádra. Blána ze srdce měsíčního draka a roh baziliška. Tato hůlka je úzce svázána s mým rodem, předurčena prvorozenému dítěti, jež přijde na svět za svitu úplňkové luny, bude mluvit hadím jazykem a narodí se v březnovém měsíci. Rod Krezarů nemá úplňkový měsíc a snítky borovice v erbu nadarmo, ale jen od určité doby se na něm nachází i had a právě někdy poté, byla vyrobena i tato hůlka. Možná osud sám, mi ji nadělil, jsem jejím prvním majitelem, prvním z rodu, co splnil všechny podmínky. Nikdo si nedokáže představit, jak nesmírná je to pro mne čest. Nejspíš proto tak agresivně reaguji na tento typ urážek. Dobrá, teď se vrátíme k Severusovi.

V očích mu spatřím strach z mých jistých pohybů, postrádajících jakékoliv zaváhání. Jsem si jistá, že někde hluboko uvnitř, si musel být vědom toho, že něco takového, mi nečiní sebemenší problém, stačí pořádná záminka. Teď je to má tvář, která je naplněna chladem.

Trvalo mi, než jsem si dokázala potvrdit i pořádně uvědomit spojení mezi mnou a tím tvorem, které jsem cítila při našem prvním a zároveň posledním setkání v říši živých. Braním jeho, braním nás. Ne, nezabiju toho zmetka rychle, chci si jeho smrt pořádně užít.

Přemohla mne však zvědavost zjistit, kde je Brumbál, protože nás ani jednou nezastavil. To však dalo Snapeovi čas. Při rozhlížení mě odstrčil a když jsem se vzpamatovala, stáli jsme už oba naproti sobě, v útočných pozicích, udržujíc nepřetržitý oční kontakt.

„No tak, slečno Krezarová, Severusi, okamžitě toho nechte! Albusi, to snad nemyslíte vážně, že je tu necháte se takhle hádat!" Hlas Minervy McGonagallové se rozléhal po místnosti a právě v čas, nechci ani hádat, jak by to mohlo dopadnout.