Baziliškův Dar a Drakův Oheň

Mám se obávat ?

Tak tohle bude ještě zajímavé. Řeknu si a v hlavě se pro sebe ušklíbnu.

„Ale, ale, Grangerová, to už ses zbavila těch svých kamarádíčků ?" Praví dotyčný a nahodí posměšný úšklebek.

„Nech nás být Malfoyi !" Zařve na něj Hermiona, pomalu začínajíc rudnout.

  „ Nás ? S kýmpak jsi tu, Grangerová ?" Říká pochybovačně, podívá se mým směrem a překvapeně promluví: „Krezarová...?

„Ano, jsem to já Malfoyi, překvapuje tě to moc ? A Jak jsi mě vůbec poznal ?“ Jen, co to dopovím, Scar se probudí a následně mu pohlédne do očí. Oba čekáme na její reakci, avšak on nepřetržitě udržuje oční kontakt s onou magickou bytostí, čekajíc na její rozsudek. Scar nakonec odvrátí pohled a svou hlavu opět líně složí na mé rámě.

„Vidím, že mi stále věří, už jsem v to ani nedoufal." To ani já ne. „A jak jsem tě poznal ? No, řekněme, že ses za ty roky vůbec nezměnila.“ Říká s úsměvem a omámeně klidným hlasem, pohledem neustále pozorujíc odpočívající Scar. „Nápodobně.“ odpovím s lehkým úšklebkem na tváři.

Stále omámen silou magických očí, pomalu usedá vedle mě a opatrně pohladí šupinatého tvora po hlavě, přičemž stvoření spokojeně zasyčí. „I přes ty roky jsi neztratil její důvěru Draco, věřím ti." Říkám a on přesune svůj, nyní lehce překvapený pohled na mne, přičemž  se ho ptám: „Jak se mají vaše sovy ?"

V očích mu spatřím stín smutku, který se přede mnou marně pokoušel skrýt a praví: „Jsou zdravé, ale jsou si čím dál více cizí. Cleo jsem několikrát našel zraněnou, myslím, že jí Orphe ubližuje. Nevím, co si s nimi mám počít, zeptáš se otce?" Chudák, kéž bych mu mohla říct pravdu, ale na tu si bude muset přijít sám. Čas ukáže. Překvapí mne jeho další otázka, naplněna jiskřičkou nadějě. „Nevidím tvé jizvy, podařilo se Severusovi najít lék ?"

Teď se snažím skrýt smutek já, ale nezdaří se a sklesle, i když s jemným úsměvem na tváři odpovím. „Ne, na léčbu bylo už příliš pozdě, žádné z kouzel totiž nedokázalo pomoci. Severus navrhl otci nějaké lektvary, popřípadě, že se pokusí nějaký vytvořit. Nic nezabralo. Nakonec jsem odmítla další zbytečnou léčbu a naučila se se svým zraněním žít. Nastoupila jsem do Kruvalu, kde došlo k poslední fázi. Poté už se má tvář nezměnila. Otec použil silné zastírací kouzlo a naučil mne jej pomocí myšlenky zrušit a poté vrátit zpět. Není to sice lék, ale vyhnu se díky tomu nechtěné pozornosti. Využívala jsem to hlavně mimo školu. Myslím si však, že v Bradavicích zruším kouzlo definitivně."

„Počkej, počkej, jak jako zrušíš definitivně, vždyť by tě to mohlo nějak ohrozit, to jsi nikdy neslyšela o šikaně ?!"

„Jasně že slyšela." Zamračím se a pokračuji: „A navíc stejně myslím, že se mě bude většina trochu bát." Říkám a ušklíbnu se. 

„To je sice fakt, ale Severuse nepřekonáš, učí v Bradavicích lektvary a nebojí se ho snad jedině Brumbál." Říká a nevěřícně zakrouzí hlavou, poté navazuje slovy: „Do jaké koleje chceš patřit ?"

„Chci do Zmijozelu, ale bojím se. Myslím, že Brumbál má něco v plánu. Navíc pak musím za ním do ředitelny, mám se obávat ?" Ptám se ho.

„Nelam si s tím hlavu, však ty to zvládneš, nemáš se čeho bát. Zmijozel ti sedí a i kdyby, žádná jiná kolej, ani ten pitomý Nebelvír neovlivní naše přátelství, platí ?" Poví a lehce se usměje.

„Platí." Řeknu a úsměv mu opětuji. 

Nastalo ticho, které po chvíli vyrušilo něčí odkašlání, což způsobilo, že jsme sebou oba vylekaně trhli a zároveň se podívali směrem k očividně rozhněvané Hermioně. Sakra.