Baziliškův Dar a Drakův Oheň

To snad nemyslíte vážně!?

„No tak, slečno Krezarová, Severusi, okamžitě toho nechte! Albusi, to snad nemyslíte vážně, že je tu necháte se takhle hádat!" Hlas Minervy McGonagallové se rozléhal po místnosti a právě v čas, nechci ani hádat, jak by to mohlo dopadnout.

Hlas se ozval dříve, než jsme po sobě začali metat kletby. Rozkročené nohy, narovnaná záda, ruce složené na hrudi, stále držíc hůlku a přímý pohled z očí do očí. Oba jsme se stále nacházeli v té naší dramatické bublině a navzájem se zabíjeli pohledy.

„Oh, omlouvám se, Minervo, byl jsem příliš zaujatý jejich rozhovorem. Taky se Vám zdá, že už se znají roky?“ Brumbálův veselý tón hlasu si získal mou pozornost, ale jen po zvukové stránce. Dobrá, škrtám si položku o tom, že se neznáme ze seznamu, ale teď to není důležité. Tady s profesůrkem jsme totiž stále sváděli tu pomyslnou bitvu pohledů a ani jeden se nehodlal vzdát tak snadno. Mám ho nechat vyhrát, nemám ho nechat vyhrát? Co se trošku pobavit? Tohle jsem trénovala dlouho. Scar a Hádes mi hodně pomohli, umí totiž lidem skvěle lézt do hlavy. Tak jo, to zvládnu, tak na tři. Raz, dva, neudržela jsem malý úšklebek, tři.

Pokusila jsem se mistru lektvarů dostat do hlavy, neúspěšně. Vše šlo zatím podle plánu. Já to zkoušela dál, ale on mě vyhodil s triumfem na tváři. Dobře, to je moje chvíle, protože teď se mi do hlavy pokusil dostat on.

Je v nitrozpitu lepší, než já, ale troufám si říci, že má nitrobrana je na daleko vyšší úrovni. Tak jdeme na to.

Jako zábranu jsem použila falešné zdi. Dost silné na to, aby působily přesvědčivě. Nebylo těžké vzdorovat, ale nedávala jsem to najevo, můj plán musel vyjít. Nikdy jsem mu neukázala pravou sílu mé nitrobrany, teď však přišel čas, ukázat mu jednu z jejích částí.

Po nějaké době "vzdorování", jsem povolila část jedné zdi a oslabila ji. Samozřejmě, že toho ihned využil, myslel, že má vítězství v kapse, ale to se hošánek plete. Myslím, že už to byla spíše hra, než souboj, necítila jsem jeho hněv, můj taky ustoupil a upřímně, celkem jsem se bavila a to ještě nepřišlo to hlavní.

Za zdí ho čekala bílá, čtvercová místnost. Průchod jsem uzavřela, nebylo úniku. Cítila jsem, jak se odtamtud pokouší dostat, marně, ale stále s klidem v mysli. Kouzla nabírala na síle a panika začala zlehounka růst. Přišel čas na další krok mého plánu.

Zhmotnila jsem svou podobu v oné bílé místnosti, mohla jsem tak sledovat vše, co se tam děje a děj také lépe ovlivňovat. Stála jsem pár metrů za jeho zády a i na dálku šlo poznat, že usilovně přemýšlí.

„Odsud se nedostaneš, Severusi.“ Prudce se otočil mým směrem a mohl spatřit potěšený úsměv na mé tváři. „Jak se ti líbí má past?“ Ruce jsem roztáhla a poukázala jimi na místo, překypující zářivě bílou barvou.

„Jak si to... jak se ti to podařilo vytvořit? Co je to za místo?“ Bylo očividné, že se s tímto setkává poprvé v životě, tak proč mu to trochu neobjasnit?

„V soukromých rodinných knihovnách, se mi podařilo najít staré spisy o Tajném umění nitrozpitu a nitrobrany. Bylo to pár týdnů, co jste mě s otcem začali cvičit v tomto oboru magie. Dosti vysoké nároky pro skoro třináctiletou holku. Ale já se ráda vzdělávala. Bavilo mě to, a proto jsem si také chtěla vyhledat nějaké ty informace navíc, což se mi nakonec vyplatilo. Hodně mě to zaujalo, a tak jsem začala trénovat, v tomto případě sice né na lidech, ale řekněme, že jsem měla dva skvělé pomocníky.“ Pousměji se. „Tohle místo, je všechno a nic. Má spoustu možností využití. Umím se zde zhmotnit, přemýšlím tu, trávím zde volný čas. Pro mne je to svoboda, pro vetřelce vězení. Mohu zde vytvořit cokoliv, cokoliv, co už jsem viděla, slyšela, cítila. Nechcete se posadit?“ Zeptám se, načež pouhou myšlenkou vytvořím dvě bílá, pohodlná křesla, mezi nimiž je malý stolek, téže barvy a na něm položeny dva bílé hrníčky, z nichž stoupá pára. Brumbál by vážně mohl uvažovat o změně křesel, v těch jeho se nedá sedět.