Baziliškův Dar a Drakův Oheň

Bolestivé vzpomínky

Stála jsem v potemnělé místnosti z černého kamene a přes namrzlou, skleněnou tabuli sledovala dění přede mnou.

Místnost, podobající se jeskyni, do níž jsem byla nucena nahlížet, je velmi rozlehlá a něco vzadu vyvolávalo bílo-modrou zář, osvětlující tu děsivou scénku, odehrávající se téměř u mých nohou.

Hnědovlasý muž, jehož jsem tak dobře znala, ležel na špinavé zemi a kousek nad ním se skláněl mozkomor.

Muž se však nedíval na něj. Díval se mi přímo do očí. A..usmíval se. Měl strach, ale nelitoval ničeho.

Svým pohledem mi říkal, že je vše v pořádku, že se nemusím bát a hlavně, že mě má rád.

Tak moc jsem tomu chtěla zabránit, tak moc jsem toužila něco udělat, ale jeho pohled mi jasně říkal, že nesmím.

„Morgana s Tebou, Aro." Pronesl mým směrem.

Přistoupila jsem blíž a přiložila pravou dlaň na sklo.

„Merlin s Tebou, Zurty." Řeknu stejně tiše. Oba jsme se oslovili přezdívkami a hleděli si vzájemně do očí. Projevovali jsme si tak tu nejvyšší možnou náklonnost.

Mozkomor už skláněl ruku, aby mohl uchopit hlavu zločince. On se však stále díval na mě.

„Mám Tě rád, drahá kmotřenko." Mozkomor se ho už dotýkal.

„Mám Tě ráda, drahý kmotře." A v tu chvíli byla hlava mého drahého kmotra stočena k hlavě azkabanského strážce.

S mými posledními slovy zavřel oči a po tváři mu stekla jedna jediná slza.

Stejně, jako mě, když ta kreatura začala vysávat jeho duši.

Ničilo mě to a ve své mysli jsem zničeně padla na kolena, řvala a brečela. Na venek jsem si však nemohla dovolit dát něco najevo...

...

„Né! Né! Sakra! Copak to nikdy neskončí?!" Vzlykala jsem, řvala zničeně do temnoty, jež mi opět vyjevila mou poslední, nejbolestivější vzpomínku na kmotra. Klečela jsem na kolenou se skrčenými zády a zoufale mlátila pěstí do pomyslné, bílo-šedé podlahy.

Nepomáhalo to. Viděla jsem to znovu a znovu. Nemohla jsem zavřít oči, nemohla jsem přestat vnímat zvuk. Ta temnota mi to nedovolí, musím zde trpět.

...

Muž odevzdaně ležel, nesnažil se bránit. Oči měl zavřené a jeho poslední myšlenky patřily dívce, pozorující tuto scenérii.

Chtěl ji ještě naposledy obejmout, chtěl jí toho tolik říct, tolik ji ještě naučit. Nemohl. Tohle byla ta nejtvrdší a nejlepší lekce, jakou jí kdy mohl nechat podstoupit.

Z úst hnědovlasého se začala linout modrá záře. Její světlo sílilo, dokud nebylo možné spatřit smrtijedovu pomalu stoupající duši, přitahovanou mozkomorovými ústy, jako magnetem.

Vše s hrůzou sledovala jedna jediná dívka. Nikdo jiný se dívat nechtěl. Také nechtěla, ale..on si to přál.

Pravou dlaň přiloženou na skle, levou semknutou v pěst.

Záře ustala, mozkomor odletěl a mužovo tělo zůstalo pouze prázdnou, umírající schránkou.

..

Klečela u jeho těla. Žilo, ale zemře. Mělo tak prázdný výraz, až se musela lehce otřást.

Nakonec vytáhla hůlku, použila kouzlo ke zpopelnění, využívané jejím rodem a popel přesunula do zeleno-stříbrné urny, na jejímž víku se tyčil had se smaragdy v očích.

Zaslouží si být uložen do naší rodinné hrobky.

...

„Prosím,..už ho nechci vidět znovu umírat." Šeptnu zlomeně, když ztratím sílu v rukou. Mé tělo..slábne, cítím to.

...

„Zaro, počkej na mě!" Volala z vesela černovlasá žena, běžící po měsícem prosvícené louce, ohraničené borovicovým lesem.

V paprscích couvajícího srpku dovádělo černé vlčí štěně s bílými tlapkami, velkýma hnědočernýma očima, v nichž se odrážely hvězdy a bílým srpkem, skvějícím se na jejím čele, stejně tak, jako na obloze.

„A mám Tě!" Vykřikla žena, když tu nezbednou potvůrku chytila pod předníma nohama. Otočila si ji čelem k sobě, zvedla ji a začala se s ní točit dokola.

Mezitím se rozdováděné mládě přeměnilo zpět na malou, skoro šestiletou dívku, vydávající stejně, jako její kmotra, šťastný smích...

..

„Promiň, vlče, ale musím odejít. Věřím, že je můj Mistr stále naživu a už nemohu déle čekat." Bledá žena klečela na jednom koleni, držela malou dívenku za ramena a věnovala jí smutný pohled.

Šestiletá uvěznila ženu v silném objetí, což jí bylo bez váhání oplaceno.

Odtáhli se.

„Morgana s tebou, Zaro." Pousmála se na svou kmotřenku. „Snad se opět setkáme." A s těmito slovy začala odcházet.

„Morgana s tebou....."

..

OBÁVANÁ SMRTIJEDKA SKONČILA V AZKABANU.

Hlásal titulek denního Věštce.

To ne...

S prázdným výrazem ve tváři mi začaly stékat slzy. Zavřela jsem oči.

Byla pro mne matkou.....

...

Jak ironické..Prvního kmotra ani nestihnu poznat, druhý mi zemře před očima,..alespoň že ty mi stále žiješ.

Ačkoliv...nebyla by smrt milosrdnější?

Stop! Na tohle nesmím myslet.

„Ano, kmotřičko. Ještě se setkáme." Šeptnu si odhodlaně, stále klečíc při zemi.

V tu chvíli..

Temná síla opět narazila na mou bariéru, přičemž se bolestně chytím za hlavu. Ať už to skončí, zešílím z toho.

A znovu..

Nabíralo to na intenzitě a bolest se stupňovala. V podlaze přede mnou se začaly objevovat malé, černé prasklinky.

„Sakra." Řeknu si zděšeně a začnu couvat zpět do rohu. Ten prozatím zůstával bílý, ale na jak dlouho..?

Severusi, prosím....

...

Černovlasý muž, s již hotovým protijedem a kobrou okolo ramen, se rozeběhl sklepním komplexem.

Musí to stihnout. Snad Poppy zvládla Brumbála zadržet.

...

Stařec s dlouhými, stříbrnými vousy se pomalu blížil ke griffí soše, ukrývající schody k jeho obrovské kanceláři. Už jen pár chodeb a bude tam.

Přeci jen, už byl v letech, tak mu cesta trvala poněkud déle, než by si býval přál, ale tohle mu za to stojí. Konečně pokoří rodinu Krezarů. Dostane se tomu spratkovi do hlavy.

S pomocí fénixe se na ošetřovnu hravě přemístí...Toť jeho eso v rukávu.

...

A tak...

Započal závod dvou.