Baziliškův Dar a Drakův Oheň

Hodina lektvarů a Kdo z koho

Dveře se prudce otevřely a zabouchly, společně s příchodem a vířením pláště obávaného profesora lektvarů.

Pořád tak temný, jak se říká? Sama pro sebe se usměji. Páni, zajímalo by mě, jak vypadala první hodina prváků, když i tady se někteří vyděšeně krčí.

„Ačkoliv se mi to příčí,..“ Začal svým typickým chladným hlasem, než se zastavil před katedrou a otočil se na nás. „..ředitel nařídil rozdělení studentů Zmijozelu a Nebelvíru do mezikolejních dvojic v hodinách přeměňování a také v lektvarech.“ Založil si ruce na prsou. „Taktéž mi bylo sděleno, že jste již rozděleni, což zůstane neměnné.“

Jen co to dořekl, obličej mi zaplnilo zoufalství, i přes tu dávku uklidňujícího lektvaru. Ale nebýt jí, měla bych hlavně vztek. Proč, Salazare, proč? Opakuji si stále dokola. Zatracený vzpomínky, zatracený Brumbál, to si s ním ještě vyřídím.

Sedím někde v prostřední lavici s Nottem a věnuji mu krátký pohled, který jasně mluvil za vše, už na hodině přeměňování a stočím pohled ke dřevu lavice.

Poprvé jsem to vydržela, ale tentokrát jsem se nedokázala ubránit srážce mého čela s tvrdou deskou.

Všechny pohledy se stočily na mě. Překvapené, nechápavé, chápavé s úšklebkem, posměšné, bylo mi to fuk.

Snape pozvedne jedno obočí.

„Slečno, Krezarová, vysvětlíte mi důvod Vašeho chování?“ Řekne, teď už se zamračeným, přísným výrazem.

Pomalu stočím svůj pohled k němu.

„Pane, profesore, to je výjev naprostého zoufalství.“ Když opět pozvedne obočí v otázce, pokračuji. „Nevím, zda-li jste si toho vědom, ale jsem ve dvojici tady s Potterem,..“ Poukáži hlavou na brýlatého chlapce, nyní s výrazem téměř ublíženého štěněte, který mě, k jeho smůle, nikterak neobměkčil. „..jehož pověst v lektvarech není zrovna nejšťastnější a já nehodlám propadat z předmětu, v němž vynikám už od dětství.“ Vysvětluji zamračeně.

Když jsem Pottera potkala poprvé, nepoznala jsem ho. Denní věštec je mi vcelku ukradený, ale když se mi představil, zmocnil se mě nával hněvu a já stiskla jeho dlaň o něco víc, než jsem měla. Myslím, že se mi do oka dostal slabý tik, nejsem si jistá, tvář jsem udržovala nadále klidnou.

Musela jsem si vyčistit hlavu, byla bych schopná, ho na místě proklít, ale kvůli Hermioně jsem se držela zpátky a dělala, jakoby se nic nestalo.

Brumbál mi těmi svými nápady taky zrovna neprospěl. Mám hlídat důvod smrti mého kmotra, fakt skvělé.

Není to zrovna dávno, co se to stalo. Dařilo se mi to ignorovat, ale od první chvíle, co jsem tady, se to neustále vrací a já se z části svěřila dívce, kterou jsem poznala teprve nedávno. Věřím jí, Scar se nikdy neplete, což mi také připomíná, že si s ní musím promluvit.

„Zda-li vynikáte, posoudím já sám. Když už o tom tak mluvíme.“ Rádoby se zamyslí. „Pojďte, vyzkouším si Vás z látky, kterou budeme probírat dnes.“ Ušklíbne se. „Nemělo by to pro Vás být nic nového ani těžkého. Horší, jak Longbottom nebo Potter, být nemůžete.“ Řekne posměšně, pár Zmijozelů se zasměje a mě hraje na tváři potěšený úšklebek. Tak jdeme na to.

Jistým krokem přejdu ke katedře a převezmu, do půlky naplněnou, lahvičku s lektvarem. Snape nic neřekl, tak si tekutinu pořádně prohlédnu proti světlu, ale nepřičichnu. Zamračím se. To jako vážně?! Ten zmetek! Chce válku? Má ji mít.

„Trochu předčasně, nemyslíte?“ Řeknu zamyšleně, stále si prohlížeje obsah skleněného flakónku, ležérně se opírajíc o profesorský stůl. „Ikdyž..“ Těknu pohledem ke Snapeovi. „probírat to ve "správný den" by mohlo být velmi nebezpečné. Obzvláště, když mnozí ani neznají veškeré nebezpečné účinky tohoto lektvaru.“