Páteční vyučování se táhlo neuvěřitelně pomalým tempem. Když jsme měli poslední hodinu tak jsem už nedočkavě poposedával v lavici. "Uklidni se, Stilesi. Ještě tě pan Herrison nechá po škole." Snažila se mě Lydie zklidnit a povedlo se jí to. Dnes jsem opravdu nechtěl být po škole. Jakmile zazvonil zvonek tak jsem rychle vyběhl ze třídy přímo k parkovišti. Musím si ještě sbalit pár věcí na víkend.
Sedím doma v kuchyni, s taškou u nohou a netrpělivě čekám než zazvoní domovní zvonek. Měl by tu být do deseti minut. Tát sedí naproti mě, pije kávu a směje se mi. "Nechceš se trochu zklidnit?" Zamračil jsem se na něj. "Já vím, že jste se předtím týden neviděli ale opravdu by si se měl trochu zklidnit." Chce pokračovat ale přeruší ho zvonek. Vyletím ze židle, popadnu tašku a běžím ke dveřím. Jakmile otevřu dveře tak skočím Derekovi do náruče.
Jelikož to nečekal tak jsme málem spadli na zem. "Lydia sice říkala že jsi byl ve škole nedočkavý ale takové přivítání jsem nečekal. Nechtěl by ses trochu uklidnit?" Zamračím se a trochu na něj zavrčím. Překvapím tak tátu, Dereka i sebe. Zmateně od něj odstoupím a dívám se z jednoho na druhého. "Stilesi?" Osloví mě opatrně Derek a pomalu se ke mě přibližuje. "Děje se něco?" Položí mi ruku na rameno a zadívá se mi do očí.
Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Vyděšeně se koukám na Dereka. "Já...omlouvám se. Nevím co se to se mnou děje." Objal mě a začal mě konejšivě hladit ve vlasech. "Dávej na něho pozor. Vůbec se mi to nelíbí." Okomentoval táta můj stav. "Dobře. "Přikývl Derek a potom se ode mě trochu odtáhl. "Pojedeme?" Přikývl jsem a sedl si na místo spolujezdce.
Celou cestu jsem pozoroval svůj odraz ve skle okýnka. Koutkem oka jsem zpozoroval že se na mě Derek občas ustaraně podívá. Co se to se mnou děje? Byli jsme už skoro na místě když mi začali zářit oči. Rychle jsem zavřel oči a snažil se uklidnit. Cítil jsem, že jsme zastavili a Derek vystoupil z auta. Otevřel mi dveře a čekal až vystoupím. Pořád jsem měl zavřené oči a začal jsem panikařit. Cítil jsem Derekovu ruku na svém rameni a slyšel jsem, jak na mě mluví ale nerozuměl jsem mu. Pak jsem ucítil něco zvláštního a omdlel jsem.
Ležel jsem na něčem měkkém a slyšel hlasy. "Sice nevím co to způsobilo ale měl by být v pořádku. Zatím bych doporučoval odpočinek než zjistím co se s ním děje." Ten hlas znám. To je Deaton. Otevřeli se dveře a někdo odešel. Slyšel jsem jak se někdo přibližuje a pak si ta osoba sedla vedle mě. Osoba mě pohladila po tváři a povzdychla si. "Tohle mi prosím nedělej. Bolí mě tě takhle vidět." Otevřel jsem oči a zadíval se na ustaraného Dereka.
Chvíli trvalo, než si všimnul že jsem vzhůru. Usmál jsem se na něj a chytil ho za ruku. "Promiň, nevím co to se mnou je." Sklonil se a položil si čelo na to mé. "Vyděsil jsi mě. Vůbec jsem nevěděl co mám dělat." Poznal jsem že nemá daleko k pláči. Přitáhl jsem si ho ještě blíž a políbil ho. Trochu jsem se lekl protože jsem zase měl ten zvláštní pocit. Derek si všiml že je něco špatně a odtáhl se. Ten zvláštní pocit ještě zesílil a tak jsem ho zoufale chytil a přitiskl se na něho.
Držel mě v náručí a snažil se mě uklidnit jelikož jsem se klepal. "Deatone!" Zavolal zoufale a dál se mě snažil uklidnit. Během chvíli se rozletěli dveře a dovnitř se nahrnula snad celá smečka. Když se ke mě ale Deaton snažil přiblížit, tak jsem na něj začal vrčet. "Co se s ním děje?" zeptal se zmateně Scott. Deaton se praští do čela a začne se smát. "Mělo mě to napadnout." Všichni se na něj zvědavě dívali. Až na mě, já jsem na něj stále vrčel.
Deaton se vzdálil a začal mluvit na Dereka. "Chyběl jsi mu. Jelikož jste ještě nestvrdilo vaše pouto tak ho to poznamenalo. Dlouho jste se nevídali takže bych doporučoval aby jsi ho měl celý víkend u sebe. Nejlépe bys ho měl držet. Na ostatní vrčí proto, že se bojí, že vás chtějí rozdělit. Je to vlastně celkem normální reakce." Přestal jsem vrčet a nevěřícně se díval na usmívajícího veterináře.
Derek se ode mě odtáhl tak, aby se mi mohl podívat do očí. "Asi jsem ti musel hodně chybět, co?" Zčervenal jsem a schoval obličej do jeho hrudi. "My vás tu radši necháme." Řekl Peter a začal všechny vyhánět ven. Derek si položil hlavu na tu mou a pevně mě objal. "Vrčet můžu jenom já, dobře?" Zasmál jsem se a mírně kývl. Seděli jsme tam tak docela dlouho ale nevadilo nám to.
Venku už byla tma a já jsem začal pociťovat únavu. "Měli by jsme jít spát." Řekne Derek a začne se ode mě odtahovat a stoupat si. Chytil jsem jeho ruku a křečovitě se jí držel. "Jdu se jen převlíct a hned se vrátí." Sice nerad ale jeho ruku jsem pustil. Jakmile se za ním zavřeli dveře od koupelny tak jsem se i já rychle převlíkl. Seděl jsem na posteli a hypnotizoval dveře. Jakmile se otevřeli tak jsem měl co dělat abych mu nevběhl do náruče. Rychle ke mě došel a povalil mě do postele.
Obmotal jsem mu ruce kolem krku a nechal se políbit. Když rozpojil náš polibek tak mě posunul doprostřed postele, vlezl si ke mě a zakryl nás. Oba jsme leželi na boku a dívali si do očí. Derek obmotal své ruce kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž. Pořádně jsem se k němu přitulil a nechal se jeho vůní ukolébat ke spánku.
Probuzení bylo sice zvláštní ale příjemné. Během noci jsme se dostali do zajímavé polohy. Derek ležel na zádech a já ležel na něm. Derek ještě spal a tak jsem se na něj díval. Vypadal spokojeně. Asi po doseti minutách otevřel oči a usmál se na mě. "Jak dlouho jsi vzhůru? Měl jsi mě vzbudit." Dám mu pusu a on spokojeně zamručí. " Byla to chvilka a ještě k tomu se n tebe dobře dívá." Uculil jsem se a naklonil hlavu na stranu.
Během chvíle jsem se ocitl na zádech a nade mnou byl Derek. Políbil mě a pak se polibkami dostal až k mému krku, kde mi udělal cucflek. Nesnažil jsem se mu v tom nijak zabránit, protože to ve mě vyvolávalo neskutečně příjemný pocit. Když mi ale začal vyhrnovat tričko tak se zezdola ozvala dost hlasitá rána. Derek zoufale zakňučel a přestal ve své činnosti. "Měli by jsme se jít podívat, co tam zase vyvádí." Z předchozí činnosti jsem byl sice červený ale i tak jsem šel s Derekem, ruku v ruce, zkontrolovat zbytek smečky.
Kdyby MĚ někdo při něčem takovým vyrušil, tak bych ho asi zabila. Ti chudáci by měli mít chvíli sami pro sebe, nemyslíte?
