A je to tady. Máme zabalenou poslední krabici a můžeme jet. Tátu povýšili na šerifa, ale musíme se odstěhovat. Budou mi chybět zdejší hory. Nemusel jsem si dávat pozor, že by mě někdo viděl nebo dokonce chytil. Jo a abych nezapomněl, nejsem normální člověk. Jsem nadpřirozená bytost, přesněji lesní muž. Asi si říkáte že jsem se musel zbláznit, ale tak to není. Ve světě, kde žiju je spousta nadpřirozena. Některé bytosti jsou zlé a jiné hodné. Jsem Stiles Stilinki a tohle je můj život.
Stojím před domem a naposledy si ho prohlížím. "Můžeme, Stilesi?" Otočím se na tátu a usměju se. "Můžeme, jen mi to tu bude chybět." Nastoupím do auta a vyjedeme. Cesta je dlouhá a nudná. Je mi trochu smutno. Bydleli jsme v malé vesnici a nikdo tam nebyl jako já. Všichni nějak tušili že jsem jiný, a tak se se mnou nikdo nebavil. "Hlavu vzhůru. Je to velké městečko. Někdo se tam s tebou určitě skamarádí." Táta vždycky nějak pozná, na co myslím. "Někdo se se mnou skamarádí a až zjistí co jsem zač, uteče." Nikdo se přece nechce kamarádit se zrůdou, tak mi často říkali i když nevěděli co jsem zač.
Táta si povzdychne a troch zpomalí. "Pokud utečou, tak to nebyli přátelé. Třeba tam budou nějaké nadpřirozené bytosti, se kterými si budeš rozumět." Snaží se mě povzbudit, ale moc to nepomáhá. Radši už nic neříkám a pozoruji míhající se krajinu. Jsou tu krásné velké lesy. Za chvíli míjíme ceduli s nápisem: Vítejte v Beacon Hills. "Tak a jsme tady." Pomalu vjíždíme do městečka. Projedeme ho až na druhý konec a zastavíme před naším novým domem. Líbí se mi, že hned za domem je les. Nemusím se plížit do lesa a bát se, že mě někdo uvidí.
Dům je krásný. Stěhováci už tu jsou a pomáhají nám nosit nábytek dovnitř. Vybalím si svoje věci a zútulním si svůj pokoj. Nachystal jsem si i věci na zítra do školy. Dívám se na batoh vedle stolu a přemýšlím nad tím, jak to bude vypadat ve škole. "Netrap se tím. Bude to dobrý. Nové město ti nabídne spoustu nových příležitostí. Máme šanci začít od znova." Táta mě obejme, rozcuchá vlasy a odejde vybalovat další věci.
Převlíknu se do potrhaných, špinavých kalhot a riflové košile. Jde se na průzkum. Seběhnu schody a jdu k zadnímu vchodu. "Jdu ven! Do desíti budu doma!" Zakřičím tak aby mě táta slyšel. "Ať tě nikdo nechytí a pokud možno se vrať v pořádku." Poprosí mě táta starostlivě. Usměju se a už běžím do lesa. V lese se proměním a rozběhnu se pryč. Les je opravdu nádherný a já se cítím opravdu volně.
Běžím dál a nevšímám si okolí, a tak do něčeho narazím. Spíš do někoho. Oba spadneme na zem. Rychle jsem se zvedl a chtěl běžet pryč ale ona na mě promluvila. "Ahoj?" To měla být otázka? Zmateně se dívám nejdříve na ni a potom kolem sebe. Nejistě zvednu ruku na pozdrav a čekám nějakou další reakci. "Ani mi nepomůžeš vstát, když jsi mě shodil?" Vyjeveně vykulím oči. Tak to jsem nečekal. Neječí, nebojí se, a ještě ode mě chce pomoct? Co je tohle sakra za město? Po chvíli se vzpamatuju a pomůžu jí na nohy.
Zvědavě si mě prohlíží. "Ty asi nejsi vlkodlak." Ona zná nadpřirozené bytosti? "Asi mi neřekneš, co jsi zač, hm?" Zavrtěl jsem hlavou. Nevím, co od ní mám čekat. "Nevadí, já jsem Lydie. Jsem víla smrti. Ráda jsem tě poznala ale už musím jít. Snad se ještě uvidíme." Dívám se, jak odchází a v hlavě mám zmatek. Takovouhle reakci jsem rozhodně nečekal. Otočil jsem se a rychle běžel zase domů. Vešel jsem do kuchyně a táta zrovna večeřel. "Jsi tu nějak brzo. To jsi si stihl les tak rychle prohlídnout?" Zeptal se mě zvědavě. "Někoho jsem potkal." Začal se dusit jídlem a třeštil na mě oči. "Takže hned na začátku budu mít na stole hlášení o nadpřirozené bytosti která se pohybuje v lese?" Zeptal se mě.
Zavrtěl jsem hlavou a táta se na mě nechápavě díval. "Omylem jsem ji srazil, když jsem běžel. Místo toho, aby začala křičet mě pozdravila. Potom konstatovala že vlkodlak nebudu, představila se mi, a nakonec řekla že mě ráda ještě někdy uvidí." Táta z toho byl podobně zmatený jako já. "Taky řekla že je víla smrti. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet." Řekl jsem a posadil se na židli. "Takže, nejspíš tu budou nadpřirozené bytosti. To je dobré vědět. Teď jen zjistit kolik a kdo to jsou." Tátův detektivní mozek už začal pracovat. "Jak se ta dívka jmenuje?" Zeptal se. "Lydie. Příjmení nevím." Vytáhl zápisník a zapsal si jméno. "Dobře. Musíme zjistit, kdo ještě není člověk. Bude se mi tak líp pracovat, když budu vědět na čem jsem." Další starosti. Musí rozlišit nadpřirozené případy od těch normálních.
Snědl jsem večeři a postavil se na odchod. "Pojď spát, tati. Zítra jdeš do práce a já do školy a oba to nejspíš nebudeme mít zrovna lehké." Odkýval mi to a vydal se do své ložnice, a i já jsem si šel lehnout. Než jsem usnul tak jsem přemýšlel, jak to bude zítra vypadat.
Probudil mě budík a já musel čelit prvnímu dni na své nové škole. Na snídani jsem toho moc nesnědl, a i cestou jsem jel pomale abych to co nejvíce oddálil. Nakonec jsem přece jen zaparkoval před školou a vydal se do jejích spárů. Bloudím po chodbě plné lidí a hledám ředitelnu. Nikdo si mě nevšímá a já jsem za to vděčný. Opět nedávám pozor na cestu a do někoho vrazím. "Omlouvám se." Řeknu tak, že mě není skoro slyšet a raději se dívám do země abych dotyčného nějak nevyprovokoval.
Ozve se smích a já se zmateně podívám nahoru. "To je v pohodě. Ty jsi tu nový? Nikdy jsem tě tady neviděl." Ten kluk je milý. Trochu se pousměju. "Jo, včera jsme se přistěhovali. Nevíš kde bych mohl najít ředitelnu?" Otočí mě druhým směrem a ukáže na jedny dveře. To si ze mě děláte srandu?! Já je minul! Plácnu se do čela a znovu se otočím na toho kluka. "Děkuju. Nejspíš bych tu jinak bloudil celé věky." Poděkoval jsem mu slušně. "Nemáš za co. Jsem Scott. Vítám tě tady u nás." Natáhl ke mně ruku a já ji přijal. Do nosu mě praštila jeho zvláštní vůně. Takhle žádný člověk nevoní. "Stiles." Řeknu trošku přiškrceně když si uvědomím, že on rozhodně není člověk ale nadpřirozená bytost.
Potom to šlo poměrně hladce. Ředitel mi vysvětlil, jak to tady chodí, představil jsem se třídě, a nakonec neskutečná nuda. Když vyjdu ze školy tak uvidím Scotta a vedle něho Lydii a nějakou partu. Zbystřím sluch a začnu je odposlouchávat. "Ano, jsem si jistá že to nebyl vlkodlak. A rozhodně není nebezpečný. Zdál se mi spíš vyplašený." Ona mluví o mě. "A co je teda zač? A kde se tu vzal?" Pomalu se rozejdu k autu abych nebyl moc podezřelý. "Nevím, nemluvil. Chtěla bych ho zase potkat, je na něm něco zvláštního. Hlavně ty jeho oči. Je to jako by se člověk díval do lesa, a ne do očí." Ona mě chce znovu vidět? "A jak ho chceš najít? Z toho cos říkala, tak je celkem plachej." Scott se nějak moc zajímá. "Zajdu tam, kde jsem ho potkala. Třeba najdu nějakou stopu." Dál už neslyším, jelikož odejdou.
